Každej rok, každý září si dávám předsevzetí, že letos mě určitě nedostane. Podzimní deprese.
Přichází pomalu, postupně se vkrádá pod kůži, když je venku hnusně sychravo. Brzo se stmívá. Vzpomínky na moře a prosluněný pláže už dávno odezněly. Prázdno v duši zaplnily starosti. Jindy tak fádní přerostly do obludných rozměrů. Všechno je najednou blbý. Nic mě nebaví. Sedím schoulenej v koutě a koukám na starej, zrezivělej hák na stropě. Než abych začal laškovat s myšlenkou, na čem bych se tak mohl oběsit, beru raději foťák a vyrážím ven.
Někdy nefotím, abych vyráběl snímky. Potřebuju splynout se světem a pak se v něm rozpustit. S depresí se nedá bojovat. Musíte si jí užít.
Až do konce...
Původní vydání:
http://respekt.ihned.cz/c1-45956970-rozpousteni-listopadove-deprese
2024 ©