Technologie kopírují přírodu. Ne náhodou letadlo vypadá jako obří pták. Oba mají aerodynamický tvar. Vzpomínáte na Concordy? Jejich konstruktéři se nikterak netajili tím, že se opičí po matce přírodě. Jasně, proč vymýšlet nové tvary, když ty evoluční jsou ověřené miliony let boje o přežití. Ovšem nic se nemá přehánět.
Kupodivu se tímto trendem začala řídit také elektronika. Obor ve kterém bychom to čekali asi nejméně. Technologie nejnovějších PHOLED (fosforeskujících organických) displejů byla inspirována světélkováním medúz Aequorea Victoria. Tato novinka posouvá štafetu vývoje dobře známých a hojně používaných organických čili OLED displejů jako jejich nejnovější model na další metu. Další využití technologie matky přírody se chystá u objektivů fotoaparátů. Nebudou se již zaostřovat změnou vzdálenosti dvou a více čoček, jako tomu bylo doposud, ale změnou tvaru čočky jediné. Pro připomenutí, podobně funguje čočka v lidském oku, která se stahuje pomocí svalů duhovky. To není zdaleka všechno. Nejadekvátnější využití prostředků ověřených přírodním výběrem se nabízí v oblasti výpočetní techniky. Dají se znalosti fyziologů o lidském mozku přenést do počítačové praxe?
Podle současných lékařských poznatků považujeme osobnost a vědomí člověka za změť elektrochemických reakcí mezi nervovými buňkami. Lidský mozek jednak řídí celé naše tělo, ale také generuje myšlení, pocity a touhy. Dokáže se i do někoho zamilovat. Zastává funkci nejen procesoru, ale i paměťových jednotek, videokarty atd. Svým osobitým způsobem je i monitorem náhlých očních vzpomínek či reproduktorem zvukových vzruchů ušních bubínků. Množství 14 až 20 miliard neuronů sice obstojí ve srovnání s několika miliardami polovodičových přechodů v každém procesoru, ale nervový vzruch šířící se od neuronu k neuronu silně zaostává v rychlosti. I když to na tak krátkých vzdálenostech jistě stačí, neubráním se tvrzení, že se signál v mozku plouží pouhými 30m/s. To v procesorech se řítí rychlostí blízkou rychlosti světla. Ostatně jako každé jiné slušné elektromagnetické vlnění. Více než 300 tisíc km/s. Podstatnou výhodou bioprocesoru oproti křemíkovému konkurentovi(služebníkovi) je, že neuron může mít až 100 nervových zakončení, zatímco tranzistor má vždy jen 3 póly. Kompjútry tak díky své nedokonalé architektuře lidský mozek v žebříčku geniality ještě dlouho nedoženou.
Tak mě napadá, že současná větev robotiky využívá nevhodných materiálů. Kovů a křemíku. K výrobě skutečně dokonalého robota nás nedovede elektronika s mechanikou, ale genetika. Technologie klonování robotů patentovaná bohem či slečnou evolucí slibuje daleko více možností, než jen klonování; pouhé otrocké kopírování člověka za člověkem. Až se genetičtí inženýři naučí programovat v DNA kódu, vhodnými zásahy do struktury chromozomů mohou některé vlastnosti člověka zdokonalit a posunout tak schopnosti klonobotů až za hranice neskutečna. Zlepšovat se dá třeba síla, rychlost běhu nebo odolnost proti extrémnímu prostředí. Jistě mi mnozí čtenáři vytknou, že se příliš nechávám unášet fantazií, ale ve sportu se o genetickém dopingu mluví už dnes. Jenže využití genetických technologií v dopingu je, dle mého názoru, silně kontraproduktivní. Až totiž bude mít tělo hokejového brankáře stejný tvar jako branková konstrukce, skončí všechny zápasy logicky nutně a nudně bezbrankovou remízou.
Tolik na odlehčení, avšak ani dopingem náš výlet do světa genetických fantazií končit nemusí. Dokonce ani výčet tělesných orgánů klonobotů nemusí ani konstantní, ani konečný. Na oblohu by tak konečně mohli vzlétnout okřídlení andělé. Kromě křídel by nemusel být úplně k zahození ani další pár rukou. A co více hlav? Víc hlav víc ví aneb Intel® Multi-Core Technology hadr. Klonoboti pro mořské prostředí by pochopitelně museli být vybaveni žábrami a plovacími blánami. Uvažovat se dá též o delfíním sonaru jako o dalším smyslovém orgánu, který by se pomořským klonobotům také jistě hodil.
Opusťme ale mořské hlubiny a zauvažujme o armádě. Proč by měli ve válkách umírat vojáci, vždyť lidské tělo je pro bojové účely tak špatně vybaveno. Dát někomu pěstí je sice hezká věc, ale v přímém duelu třeba s medvědem nemá člověk v podstatě šanci. Bojovým plemenům bezpečnostních složek by jistě slušel obranný želví krunýř a samozřejmě také útočné prostředky. Váleční klonoboti by mohli být vybaveni rohy, drápy a možná i vosím žihadlem. Rozsah možností je opravdu široký. Bude záležet opravdu jen a jen na fantazii tvůrců. Vítejte v klubu bastlířů biologického tuningu.
,,Tu viděl jsem, jak se z moře vynořila dravá šelma o deseti rozích a sedmi hlavách; na těch rozích deset královských korun a na hlavách jména urážející Boha. Ta šelma, kterou jsem viděl, byla jako levhart, její nohy jako tlapy medvěda a její tlama jako tlama lví..“ Zjevení Janovo 13,1-2
V blízké či vzdálené budoucnosti nám genetici jistě naklonují kompletního laboratorního bratříčka nebo sestřičku. Možná ani netušíme jak blízko u cíle stojíme. Z čistě lékařského hlediska je klonování úplně stejný proces jako vznik jednovaječných dvojčat. Celá věc má ale háček. Zatím jsme hovořili pouze o hardwarovém řešení projektu klonobotů. Jak do nich nainstalujeme operační systém doposud ani netušíme. To zůstává božím tajemstvím. Bude záležet na tom, jestli nám bude pantatíček Hospodin tyto genetické hračky tolerovat. Až genorobotika vyplodí svého prvního Frankensteina, myslím si, že nebude fungovat. Navzdory tomu, že bude dokonalou a přesnou kopií lidského jedince, nikdy se nám ho nepodaří zprovoznit. Nikdy se neprobudí ze stavu podobného kómatu. Nanejvýš bude umět chodit nebo čůrat, ale jinak bude úplně debilní. Nebude mít totiž duši.
Původní vydání:úterý 21. červenec 2009
http://salvet.blog.respekt.ihned.cz/c1-45963960-geneticky-modifikovane-stroje
2024 ©