Znaven celodenním pochodem, nohy obtěžkány prachem cest, dal jim konečně spočinout a ulehl ve stínu javoru. Hlavu opřel o kmen. Mimoděk pohlédl vysoko do koruny. Z té výšky se mu zatočila hlava. Pomyslel na marnost veškerého lidského pachtění a navzdory poletujícímu chmýří pampelišky, zvoucímu k veselému tanci, ho přemohla dřímota.
Nebránil se jí, spíš se nechal volně unášet na jejích vlnách. Zatoužil se vzepřít pohybu, učinit přítrž bezbřehému shonu. Jednou provždy se zastavit se a užít si jedinečný okamžik přítomnosti. Vůni letní louky. Cvrlikání cvrčků. Chladivý osvěžující stín aleje. Spočinout navždy na tom místě, kam vítr donesl vrtulku javoru, křídlatou dvounažku nesoucí semínko, jež bylo na počátku stromu, v jehož náruči usínal....
Obelstít prostor a čas. Podvolit se osudu. Nechat se unášet větrem jako ta dvounažka a pak, když vítr na chvíli ustane, konečně přistát. Pokorně přijmout to místo, kam zanesl jej vítr. Lehnout si do do trávy. Zabořit se do kypré hlíny, do klínu země a pomalu, jemnými doušky nasávat její vlhkost. Jediným kořínkem hledat si cestu do jejího srdce. Vytrvat...
A pak pevně se uchytit - druhým, třetím kořínkem. Zapustit kořeny. Zrodit první list. Vlajku vlastní pýchy na znamení dobytí neznámého území. Spatřit světlo světa. Přivítat paprsky slunce a pohltit je. Zažehnout plamen fotosyntézy. Polykat ze vzduchu molekuly oxidu uhlíku. Hltat je plnými doušky...
A pak už jen růst. Do země i do nebe. Hloubš a výš. Rychle než přijde první zima – dávno již říjen. Slunce ještě září a zesiluje nádherné barvy podzimu. Veselo z toho ale není. Září, ale už nehřeje. Studený vítr zahání naději na poslední teplé dny. Paní zima se někde na horách právě probudila a zívla. Ještě se protáhne, ještě možná na pár chvil zaklimbá, než se ujme vlády nad světem. Stromy stahují mízu ke kořenům a usínají. Poslední včela dělnice líně odpočívá opodál - na květech ocúnu. Možná umírá. Do jara přežijí jen královny a jen některé výhonky stromů....
První zima. Dlouhých šest měsíců mrazu a tmy. Ticho a smrt. Jen laskavý sníh je milosrdný. Přikryje kolébku javoru třpytivou bílou peřinou. Jen něžně, aby ho nepropudil a nechá ho spát a spát a spát...
Zaspat Vánoce. Zaspat Nový rok. Trochu pookřát na Hromnice, nesmělým paprskem, jenž přinese nečekanou oblevu. Nechat se jím polechtat, možná zívnout. Kdyby to šlo, obrátit se na druhý bok, ale nejde to a rychle se zas přikrýt novým přídělem prašanu...
A pak už konečně přivítat jaro. Nechat se probudit zpěvem ptáků. Přivítat to veselé cvrlikání. Protáhnout se. Promnout víčka právě vyrašených pupenů, které za několik dní oblečou cudně odhalený stonek křehkými zelenými lístky a pořádně se napít vody. Živé vody. Plnými doušky hltat ze studnice tajícího sněhu. Oslavit první rozdvojení kmínku. První dvě větve...
Čas běží stromům jinak. Nikam nespěchají. Do hloubky prožívají to jedno místo, ten jeden bod na povrchu zemském, kterým jim byl přidělen. Rok mají jak den. Ráno, poledne, večer. Jaro, léto, podzim. A znovu zas noc. Zázrakem přežít zimu a pak další, a další... a za několik let být nejvyšší v okolí. Trpělivě čekat na svou lásku. Obléci se do květů. Vábit ji latou pětičetnou, jak páv pery vznešenými. Cítit její vůni a toužit po ní celou svou bytostí. Vzrušeně tušit její blízkost. Milovat se s ní pylem a přesto se jí nesmět ani dotýkat. Žít blízko blizoučko, vídat jí naproti v alejí, jen přes cestu...
Trpělivě čekat, desítky nekonečných zim. Natahovat řapíky, zubaté laloky listů. Dlouho, předlouho a pak... konečně se jí dotknout. Špičkami listů jejích špiček listů. Proplést s ní větve. Společně pak, za další tucet let postavit klenbu. Přístřeší. Bránu v aleji...
Přežít zimy láskou. Probouzet se vedle ní a každé jaro ji milovat. Hýčkat její pyl na svém květu a splodit tisíce semínek. Nových vrtulek. Poletujících nadějí na nové životy. Společně pak těžce oddychovat létem, horkem a sluníčkem. Třeba přečkat bouřku, krupobití. Držet se za ruce v dešti. Protančit barevným podzimem. A v listopadu zas usínat v objetí...
.. a pak.. znovu zas se na jaře vedle ní probouzet. Vedle milované bytosti. Žít vedle ní napořád. Nadosmrti.....
Člověk a strom. Může mít jeden druhého rád? Tak třeba člověk, tisíckrát se toulá krajinou. Potká tisíce různých stromů, přesto se vždycky rád vrací k tomu jedinému, pod kterým nejraději usíná a když usíná, ten strom mu otevírá své nitro. Odhalí mu všechna svá tajemství.
Zvyknou si na sebe, za ta léta se stanou přáteli. Až jednou...
Letos už nepřišel. Strom čekal a čekal. Marně. Na konci listopadu, přijel kočár tažený čtyřspřežím vraníků a za ním šel průvod smutných, černě oděných pánů. Truchlivá hudba jim hrála. Nebe plakalo hustým, studeným lijákem. Koně však přivezli jen urnu. Z kočáru vystoupil kněz. Odsloužil rekviem, požehnal nebi a vysypal popel ke kořenům toho javoru. Divné přání v poslední vůli nebožtíka. Vždyť to byla jen taková obyčejná, tuctová cesta. Na kraji tuctové aleje, přál si rozptýlit svůj popel...
Ke kořenům obyčejného, tuctového stromu.
A pak? Déšť ten popel rozpustil. Ten se vsák do půdy a za pár dnů konečně mohly ostatky nebožtíkovi pohltit kořeny jeho milovaného javoru.
Tehdy už navždy splynuli..
Původní vydání:
http://salvet.blog.idnes.cz/c/265418/Usinat-ve-stinu-javoru.html
2024 ©