Perchtina kletba

Napsal Standa Salvet (») 27. 5. 2012 v kategorii O duši z duše, přečteno: 3406×
Zaujalo mě : eetgo.cz = eet zdarma a onlineperchta.jpg

Lidé před čtyřmi staletími věřili okultním vědám stejně bezvýhradně, jako dnes věříme závěrům vědy moderní. Vlastně tehdy ještě žádné rozdělení na okultní a exaktní vědu neexistovalo. Věda byla jen jedna. Nemocní chodily za babkou kořenářkou se stejnou samozřejmostí, jako se dnes chodí do lékárny pro acylpyrin. Na vykladače osudů z křišťálových koulí, vyvolávače duchů zesnulých, či lidových šamanů potírající zlé démony se obraceli se stejnou důvěrou, s jakou se my obracíme na psychoterapeuta, souží-li nás nějaká ta deprese.

Dokonce si myslím, že magie a alchymie ovlivňovaly myšlení lidí v 15. a 16.století tak zásadně, že bychom je měli bez váhání zahrnovat do učebnic dějepravy. Bez nich nemůže být výklad historie nikdy úplný.

Magii není radno podceňovat ani dnes, čím je snaha vymýtit ji z povrchu zemského úpornější, tím magičtějšími úspěchy se může moderní věda pochlubit. Proměňovat olovo ve zlato si sice netroufneme ani dnes, ale teoretická fyzika už zná postup, jak by se to dalo provést - úpravou počtu protonů v atomovém jádře. Lékaři nám denně předvádí svá,,kouzla“, taková, o kterých mágové ve středověku ani nesnili, přesto se nad tím nikdo ani nepozastavuje. Jistě, medicína na tom má své zásluhy, ale musíme si přiznat, že svého pacienta dokáže vyléčit jen lékař, který věří, že ho vyléčit dokáže. Přesněji řečeno lékař, který nevěří, že svého pacienta dokáže vyléčit, ho vyléčit nedokáže. Platilo to tehdy, platí to i dnes. Schopnost léčit bude vždycky podmíněna silou lidské vůle.

Svět je polarizovaný, plus má své mínusy, dobro je protikladem zla, černá bílé. Má-li lidská vůle moc uzdravovat, proč by neměla mít moc ublížit? Někoho proklít nebo uhranout? Mapa lidské psychiky stále obsahuje spoustu bílých míst. Kdo ví, středověcí mágové mohli být obdařeni netušenými, již dávno zapomenutými schopnostmi a dovednostmi. Stačilo, aby věřili, že jimi disponovat mohou. Třeba schopností někoho uhranout nebo proklít.

Nenávist je cit možná ještě mocnější než láska, a pakliže je láska schopná život darovat, nenávist má jistě nepopiratelnou schopnost život vzít. Nenávist, ostatně i láska se rodí z myšlenek, je projevem naší vůle. Každá nenávist má proto potenciál vyústit v kletbu – proklamované přání, aby se nenáviděnému přihodilo něco zlého. Naši pradědové a prabáby se kletby vždycky báli, možná víc než smrti, jistě k tomu měli dost důvodů. Slovo má ohromnou moc: nepochybujme o tom, že se občas nějaká ta kletba mohla naplnit...

Perchta z Rožmberka (1429-1476), šestý potomek českokrumlovského šlechtice Oldřicha II. z Rožmberka, se proslavila zejména díky svým posmrtným aktivitám. Budete ji znát spíše jako Bílou paní. Kdo ví, třeba tomu tak bylo proto, že Perchta koketovala s temnou magií. Příležitostí se s ní setkat, třeba během svých studií, měla určitě dost. Vzdělaná jistě byla, vyžadoval to její urozený původ. Mocní Rožmberkové vždy dbali na to, aby se jejich potomkům dostávalo slušného vzdělání a krom toho, vzdělání tehdy patřilo ke statutu vyšších společenských vrstev. Perchta hovořila několika světovými jazyky a zcela určitě se během svých studií setkala se základy přírodních věd. -A přírodní vědy tehdy? Z dnešního pohledu byly od alchymie či magie k nerozeznání. Knihy o okultismu, spiritualistických seancích, nebo o magii v bohaté rožmberské či lichtenštejnské knihovně určitě také nechyběly.

Osud k Perchtě nebyl zrovna shovívavý, snad proto se často utíkala ke knihám. Od malička byla trnem v oku ostatním sourozencům. Vinili ji totiž ze smrti jejich matky. Kateřina z Vartmberka zemřela při porodu, chvíli po té, co přivedla malou Perchtu na svět. Připočteme-li k tomu ještě tu její možnou zálibu v temné magii, není divu, že musela zavčas opustit rodný Krumlov. Když přišla nabídka k sňatku od Jana Lichtenštejna, bylo to přijato s všeobecným povděkem a sotva dvacetiletá Perchta se stěhovala na Mikulov. Její osud nebyl ničím výjimečný, středověké šlechtičny bývaly provdávány proti své vůli celkem běžně. Na lásku se jich nikdo neptal. Otec Oldřich snad chtěl pro svou nejmladší dceru sehnat dobrou partii, a Lichtenštejn jeho představu o dobré partii naplňoval vrchovatě. V Čechách mu patřili Valtice a Mikulov, a k tomu ještě několik statků v Rakousích - namátkou hrad Steiregg, patřil mu dokonce jeden palác ve Vídni. Avšak ani Lichtenštejn nepřišel sňatkem zkrátka. Perchta byla ve svých 20 letech jistě pohledná, její věno 1000 kop grošů, vyhlížel Lichtenštejn možná ještě toužebněji.

Jenže ta sumička byla i pro zámožného Rožmberka příliš velkým soustem. Hodlal tedy vyplácet přislíbené věno ve splátkách. To pána z Lichtenštejna urazilo, svůj hněv si začal vybíjet na nebohé Perchtě. Pokorné a ušlechtilé mladé ženě tak začal na Mikulově trpký život. Kromě častých a hlasitých hádek, ji manžel odmítal podporovat finančně. Nedostávalo se jí ani základních prostředků na živobytí. Dokladem Perchtiných útrap budiž 32 dochovaných dopisů z let 1450-1473, vesměs volajících o pomoc, adresovaných jejímu otci nebo ostatním Rožmberkům. Když byla v únoru 1450 odstěhována do vedlejších, nevytápěných komnat mikulovského hradu, žádala její věrná služebná Šiermaryn Jindřicha z Rožmberka o ,,duchnu a peřinu“ pro svou paní.

V té době již těhotná s dcerou Alžbětou, referuje v některém z dalších dopisů sama Perchta bratrovi o svých dluzích: “...jsem napsána i v krčmě i v masných krámech jako jiná chodákyně a již je mi hanba, komuž jsem co dlužná, že jim mám tak klamati...“

Špetku soli do jejích ran jistě přisypávala také její tchyně, paní Hedvika z Pottendorfu, toho času rovněž pobývající na Mikulově a dvě švagrové Alžběta a Barbora. Pověrčivým ženským byla Perchta od prvního shledání nesympatická. Předcházela ji pověst čarodějnice, která se záhy potvrdila, Perchta se věnovala své zálibě - magii i po svatbě na Mikulově. Prosby k Jindřichovi zřejmě zůstávaly nevyslyšeny, příkoří nabývalo na intenzitě, Perchta si tedy v dalším dopise stěžuje přímo svému otci, mocnému Rožmberkovi:

"...Protož, milý pane, rač věděti, žeť jsem u veliké tesknosti a u veliké núzi. Protož, milý pane, prosím Tvé milosti, muož-li to býti, rač se k tomu přičiniti, ať bych se mohla s tvú Milostí brzo shledati...Pakliť se Tvé Milosti nezdá, rač ke mně Rúsa poslati, ať mé bydlo ohlédá. Ale byla bych dávno k Tvé Milosti poslala, ale čekalať jsem vždy polepšenie a nechtějíc toho tak na Tvú Milost vznésti... A milý pane, věřímť Tvé milosti, že mě Tvá Milost toliko jim k vuoli poddá, ale ať bych já také v tak veliké tesknosti nebyla, a proto jsem tak psala...neboť mi muoj Jindřich psal, ještoť to věděno nebude. A prosím, rač jej sám čísti a žádnému ho neukazovati.“

Její utrpení jako by nemělo hranic. Krátce po té, co umřel její mladší syn, Lichtenštejnův následník, byla z Mikulova byla vyhnána její komorná Šiermaryn. Poslední spřízněná duše, poslední věrná přítelkyně. Vztah obou manželů byl na bodě mrazu, násilí vůči ní se stupňovalo a dopisy Perchty byly stále zoufalejší a zoufalejší. Poslední, na koho se obrátila se žádostí o pomoc byl její nejmladší bratr Oldřich, biskup vratislavský:

"Vysvoboď mne od těchto zlých lidí a budeš míti zásluhu, jako bys duši z očistce vysvobodil."

Jenže on považoval takové řeči za rouhání. Zapálený katolík se Perchtě pro její zálibu v magii  vyhýbal jako čert svěcené vodě. Považoval ji za kacířku a ačkoliv se z titulu své funkce nechával oslovovat milosrdný pán, ani on její prosby nevyslyšel.

Marně Perchta prosila Rožmberky o pomoc, té se jí nedostávalo vůbec, nebo jen sporadicky. Marně se modlila za obměkčení manželova srdce, až to její puklo žalem. Shořelo na popel, zbyla jen čirá zoufalost. Využila své znalosti magie. Proklela Lichtenštejna. Proklela Rožmberky a nakonec proklela i sama sebe.

Ovdověla roku 1473, klidu si však dlouho neužila. Umírá 9.května 1476 ve Vídni. Historický zápis Perchty z Rožmberka tím však zdaleka nekončí. Ještě celá desetiletí po své smrti se zjevuje na rožmberských a lichtenštejnských sídlech jako Bílá paní. Zejména pak na Krumlově. O jedné takové události dokonce existuje historický záznam. V říjnu roku 1539 se objevila u kolébky posledního Rožmberka – Petra Voka. V roli sudičky, jak jinak, chtěla patrně naplnit svou kletbu.

Přistoupila ke kolébce malého Petříčka (Vočíčka :-)) a šeptem pronášela zaříkávadlo. Ten se nakonec rozplakal a probudil chůvy. Jedna z nich se na ní obořila:

"Co si to dovolujete, bráti do rukou malého Petříčka? Co je vám po tom dítěti?"

"Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vyčítati ?"

Obrátila se k ostatním služkám, které se hlukem rovněž probudily a domlouvala jim:

"Proč nekonáte svých povinností, jak se sluší a patří ? Pečujte o dítě, jak náleží. Až dospěje, vypravujte mu o tom, jak jsem je kolébala. A ukažte mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět odcházela."

Když ta slova dořekla, sklonila se nad kolébku, pohladila dítě po hlavě, usmála se naň a pak zmizela ve zdi.

Když Petr Vok dospěl a uslyšel o návštěvě Bílé paní, dal probourat zeď v místě, ve kterém zmizela. Na místě byl nalezen obraz Bílé paní, na kterém ukazuje hůlkou na tajuplný nápis na zemi. Podle legendy je tento nápis klíčem k rožmberskému pokladu. Komu se ho podaří rozluštit, osvobodí Bílou paní z jejího prokletí, ta již nebude muset strašit na rožmberských panstvích a na oplátku odmění svého osvoboditele pokladem. Zadlužení Rožmberkové zatoužili po legendou slibovaném pokladu. Doufali, že tak zalepí část svých dluhů. Jelikož byl bratr Petra Voka Vilém z Rožmberka císařským kancléřem, mohl být tento úkol svěřen do rukou nejpovolanějších. Rozluštit ho měl samotný John Dee, nejznámější alchymista 16.století, toho času ve službách císaře Rudolfa II na pražském dvoře. V září roku 1586 byl Dee pozván Vilémem do Třeboně, aby se zde pokusil rozluštit Perchtino zaklínadlo. Úkol to byl jistě nesnadný, Deea do Třeboně doprovázel a měl mu být nápomocen jeho kolega a přítel - další slavný alchymista Edward Kelly. Trvalo to dva a půl roku, až do března 1589, tak dlouho Dee pobýval v rožmberských službách, než se mu Perchtin nápis podařilo rozluštit. K velké lítosti Rožmberků to však nebyl návod na získání pokladu, ani označení místa, kde by měl být poklad ukryt, bylo to magické zaříkávadlo, které mělo Bílou paní vyvolat ze záhrobí. Dee ho použil éměř náhodoupři spiritualistické seanci, jakých se na Třeboni pod jeho taktovkou konalo mnoho. Bylo to spíše vnuknutí, než promyšlený záměr. O to víc byl překvapen, téměř vyděšen k smrti, když se po vyslovení oné formule v místnosti objevila Bílá paní. V křišťálové kouli, kterou Dee používal při svých rituálech vyvolávání duchů, mu pak ukázala obraz rozlomeného rožmberského erbu. Tento výjev, výmluvný symbol, mohl znamenat jediné - blížící se konec rodu Rožmberků. Bílá paní tak odhalila podstatu své kletby na Rožmbercích. Rod vymře po meči, ,,pokladu“ rožmberků se zmocní ten, kdo získá jejich dědictví.

Pánům z Růže ovšem tato verze nevoněla. Odmítali tomu uvěřit. Jenže kletba se pomaloučku naplňovala. Vilém z Rožmberka byl zřejmě neplodný. Ani čtyři jeho manželství Rožmberkům následníka nepřinesla. avšak jeho poslední choť Polyxena z Pernštejna se potomka dočkala ve svém druhém manželství. Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkovic porodila syna. A Petr Vok. Navzdory své pověsti sukničkáře se oženil celkem pozdě. Bylo mu 41 let, když si 14.února 1580 bral 14-ti letou Kateřinu z Ludanic. Ani toto manželství však nedošlo naplnění. Když Kateřina konečně dospěla, zamilovala se do rytíře Jindřicha Sobka. Nemějme jí to za zlé. Co by si také měla počít s padesátiletým starcem?

Podle dobových pramenů paní Kateřina 5.září 1584 prodělala ,,náhlou hysterii a záchvat pokání.“ Narychlo, ještě ten den uprchla z Krumlova do odlehlého kuklovského dvora, kde údajně strávila noc ,,na slámě a v šíleném děsu“. Co mohlo být příčinou jejímu nenadálému záchvatu? Zjevila se ji snad Bílá paní osobně? Kdo ví, pravdou však je, že od té doby Kateřina údajně pravidelně propadávala záchvatům zármutku a přeludům, až nakonec úplně zešílela. Pakliže jí Perchta – Bílá paní strašila, není se čemu divit. Můžeme si jen domyslet, že na nějaké sexuální hrátky s Petrem Vokem neměla ani pomyšlení.

Poklad nakonec získal vykutálený Jan Jiří ze Švamberka, shodou okolností rovněž přítomný oné třeboňské seanci z března roku 1589, během které byla odhalena Perchtina věštba. Tím pokladem nebylo nic menšího, než celé rožmberské dědictví. Někde vyhrabal dávno zapomenutou dědickou smlouvu z roku 1484 o vzájemném nástupnictví mezi Rožmberky a Švamberky, která stanovovala, že v případě vymření jednoho z rodů, stává se pozůstalost majetkem rodu druhého. Své nároky zveřejnil ještě téhož roku, tedy roku 1589 a poté se pustil do zápasu za bezvýhradné uznání rožmbersko-švamberské smlouvy. Zahájil v této věci před zemským soudem řadu sporů, postupně vznášel protesty proti odkazu panství Rožmberk a Třeboň Janu Zrinskému (synu Mikuláše Zrinského a Evy z Rožmberka), proti zcizení menších statků a dokonce zpochybnil i prodej Českého Krumlova císaři. Popíral tím Rožmberkovo právo disponovat rodovým vlastnictvím a neomaleně mu tím připomínal blížící se smrt.

Kletba byla naplněna 6.listopadu 1611, kdy Petr Vok v Třeboni umírá, aniž by zanechal právoplatného dědice. Legenda se tak stává skutečností a Švamberkové získávají rožmberský poklad. Příběh Perchtiny kletby se naplnil a ta mohla konečně spočinout na věčnosti...

… zprávy kronikářů o Bílé paní od té doby utichly.

Jan Jiří ze Švamberka vystrojil Petru Vokovi okázalý pohřeb. Jednak tak plnil vůli zesnulého, chtěl ,,pohřeb slavnej a knížecí“ a druhak se chtěl představit české stavovské obci a vznešeným hostům z ostatních korunních zemí jako důstojný nástupce rožmberských vladařů. Přípravy na smuteční obřad trvaly téměř čtvrt roku. Třídenní truchla začínala v Třeboni až 30.ledna 1612:

Čtyřiadvacet rytířů neslo cínovou rakev s nabalzamovanými ostatky Petra Voka ze zámku přes náměstí, až k farnímu kostelu sv. Jiljí. Smuteční průvod tvořil tisícihlavý zástup šlechticů, měšťanů, duchovenstva i poddaných. Na třeboňském náměstí na ně čekalo služebnictvo,,,s velikú truchlivostí, lítosti srdce, kvílení a pláče, jednotně oděné v černú kápy a s hořícími sviečkami, jež ve dvou řadech vzorně coby soldáti postávali .“ Za zvuků hudby a zpěvu šedesátihlasého chorálu sboru Jednoty Bratrské procházeli pohřební hosté smutečně vyzdobeným městem. Nad jejich hlavami vlály praporce rožmberského rodu. Zlacená zbroj a nápisy na korouhvích připomínali tažení Petra Voka proti Turkům. V průvodu šli společně katoličtí a bratrští kněží, na tu dobu nevídaná věc, avšak poslední z nich měli přece jenom hlavní slovo. Zádušní mši a kázání svěřil Švamberk Matěji Cyrovi, nejvyššímu duchovnímu Jednoty bratrské, který byl blízkým přítelem Petra Voka. Podle obyčeje ukončil Cyrus kázání tím, že rozlomil rožmberský erb a shodil jej z kazatelny na znamení neodvolatelného zániku rožmberského rodu. Příštího dne před svítáním se smuteční průvod vypravil do Vyššího brodu, kde je v cisterciáckém klášteře rodinná hrobka Rožmberků. Do ní byl poslední Rožmberk uložen 1.února 1612. Za dozoru Jana Zrinského pak byla hrobka zapečetěna.

Znovu otevřena byla až roku 2009, před třemi lety, kvůli archeologickým výzkumům. Možná to nebylo správné. Neměli bychom si s takovými věcmi zahrávat.

Magii není radno podceňovat.

Zdroje:

www.e-stredovek.cz

www.castle.ckrumlov.cz

wikipedia

Jaroslav Pánek: Poslední Rožmberkové

Původní vydání:http://salvet.blog.idnes.cz/c/200469/Pribeh-ruze.html

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel tři a tři