Už se vám to taky určitě stalo.Pustili jste třeba někdy sednout v tramvaji těhotnou maminu nebo starou paní. Kdekdo doma umyje nádobí, jenom aby udělal manželce radost. I přes velikou díru v peněžence jste koupili dětem kolečkové brusle . Často si klidně dovolíme i víc. Dokonce existují jedinci, kteří nakrmí neznámou kočku, labuť nebo bezdomovce. Je potěšující, že většina národa posílá peníze na různá charitativní konta pro dětské domovy, Anetce pro Světlušku, nebo na oblasti postižené nejrůznějšími přírodními katastrofami. Ruku na srdce, každý si určitě někdy v životě spáchal nějaký ten dobrý skutek.
Lidská společnost se od jiných živočišných druhů žijících ve skupinách odlišuje vysokou mírou spolupráce, často vedoucí až za hranici sebeobětování. Altruismus (aneb konání dobrých skutků) našeho druhu můžeme pozorovat nejen mezi geneticky spřízněnými jedinci nebo jedinci žijícími v jednom sociálním útvaru.Altruismus lze také pozorovat mezi lidmi, kteří se potkají v životě poprvé a naposled, nebo se dokonce nepotkali vůbec nikdy. Lidský altruismus mnohdy dokonce přesahuje hranice živočišného druhu. Proč to ale děláme? Proč je Homo sapiens sapiens schopen a hlavně ochoten provádět činy ve prospěch jiných bytosti, ze kterých nemůže sám profitovat?
Psychologie definuje tři druhy altruismu. Biologický altruismus je celkem samozřejmý a logicky opodstatněný. Dobrými skutky se vzájemně obdarovávají matka s dětmi, bratr s bratrem, strýc s tetou, babička a dědeček s vnoučaty. Ve výčtu bychom mohli pokračovat do nekonečna. Evoluční biologové tvrdí, že tak sobecký gen investuje do přežití vlastního genového kódu. Geny člověka tím prý v evoluční soutěži vítězí. Dále tvrdí, že jiné geny se již v přírodě ani nevyskytují, protože dávno prohráli a vyhynuli. S tím se ale nemohu souhlasit, protože u rostlin a mikrobů dosud nebyly pozorovány žádné znaky altruistického chování.
Druhým příkladem je investiční altruismus - česky „vlezdoprdelismus“. Pomůžeme-li někomu zdánlivě nezištně, za odměnu očekáváme, že nám bude oplaceno minimálně stejnou mincí. Do této kategorie spadá i klasický „vlezdoprdelismus“. Jedinec investuje své altruistické chování pouze do společensky výše postavených jedinců nebo do jedinců, kteří pro něj představují nějakou hrozbu. Ze stejného těsta jsou i tkzv. permanentní „vlezdoprdelisté“, kteří svými dobrými skutky usilují pouze o získání dobré pověsti. Později se cítí být nadřazeni nad ostatními, méně nebo skrytě se altruisticky chovajícími jedinci.
No a konečně se dostáváme k psychologickému altruismu. Tento termín přirovnává ochotu konat dobré skutky k drogové závislostí nebo adrenalinovému sportu. Spácháme si dobrý skutek a ze svého činu pak máme příjemný pocit. Prostě se v mozku uvolní nějaká organická látka, která nám dodává iluzi uvolnění, sebedokonalosti a euforie. Tento dobrý pocit může vést až k získání těžké závislosti. V lepším případě. Nebo cítíme-li se zatíženi černým svědomím, pak se dobrými skutky uvolňujeme a navozujeme si iluzi normálního stavu. Kdejaký padouch se tak dobrými skutky vykupuje z těžkých hříchů.
Tolik k tématu exaktní vědou. Už na první pohled se jedná o příliš egoistické vysvětlení altruistického chování člověka, které se může v mnoha případech zdát minimálně přitažené za vlasy. Nemůžeme přece vysvětlovat existenci nějakého jevu jeho paradoxem. Když řidič dupne na brzdu, aby nepřejel neznámou kočku, určitě není motivován geneticky, ani nekandiduje na pozici předního kočkomila, natož aby doufal v euforii ze záchrany kočičího života. Jistě všichni konáme dobré skutky absolutně bezmyšlenkovitě, intuitivně a téměř reflexivně. Bez předchozího kalkulování nad pozdějším možným ziskem nebo z důvodu odvrácení hrozby. Většinou se jedná o vědecky naprosto nevysvětlitelné činy, které nám nespadají ani do jedné z výše uvedených kategorií.
Psychologií definovaný altruismus navíc objasňuje pouze motivaci k ojedinělým dobrým skutkům. V reálném světě se dospělí člověk dopustí průměrně 20 až 30 dobrých skutků denně. Těchto jevů na každém kroku potkáváme tolik, že je již považujeme za úplně samozřejmé.Nijak se nad nimi nepozastavujeme.Vnímáme je spíše podvědomě. A tak nás ani nepřekvapí, když manželka kvůli nám vstane o půl hodiny dříve a připraví nám snídani (1). A proto jsme nakonec rádi, že ještě před odchodem do práce stihneme na oplátku vyžehlit (2).Odcházíme z baráku a soused nám pomůže roztlačit auto (3). Půjčí nám škrabku na zamrzlá okna (4) a rozmrazovací sprej na zámek (5). Když projíždíme okolo tramvajové zastávky, všimneme si dobíhající maminky s kočárkem. Řidič, ačkoliv už je připraven k odjezdu, na ní ještě počká (6). Otevře dveře, ze kterých živelně vyběhne mladík se sluchátky. Neohroženě se vrhne pomoci mamince s kočárkem nastoupit (7). Stavíme se ještě pro svačinku, ale v pekárně je fronta lidí v důchodovém věku. Chápavé stařenky ihned poznají, že pospícháte do práce a protože oni sami už nikam nespěchají, pustí vás před sebe (8). Prodavačka se na vás usmívá (9), ale vy při placení zjistíte, že máte v peněžence jenom samé velké bankovky. Léta se s ní znáte a tak vám nabídne, že si dané pečivo můžete odnést a zaplatit jej až zítra (10)...
Tak vidíte. První hodina všedního dne a máme tu 10 dobrých skutků, které by jinak zůstaly zcela bez povšimnutí, kdybych na ně zde neupozornil. Skutečně zrealizovaných dobrých skutků je však mizivé procento. Každý jistě na každém kroku přemýšlí o tom, komu by kde pomohl, koho by kde vytáhl z nějakého maléru. Každou vteřinu čekáme na příležitost, být nějak užitečný. Horlivě studujeme cizí jazyky, abychom byli připraveni, až potkáme tápající cizince s mapou. Je radostí jim v jejich rodné řeči plynně vysvětlit cestu třeba na autobusové nádraží. Ráno opouštíme svá obydlí vybaveni taškami plnými jídla a cestou do zaměstnání krmíme různé ptactvo a zvířectvo. Po kapsách jistě nosíme spoustu padesátikorun, abychom mohli celý den obdarovávat osudem těžce zkoušené bezdomovce či žebráky. Kurs první pomoci se již dávno stal nezbytnou součástí gramotnosti naší populace. Významné procento již také pravděpodobně absolvovalo podrobný veterinární kurz.
Vy snad takhle nežijete? Nikdo o sobě nebude tvrdit, že je bezcharakterní, krutý tvor, kterého nezajímá nic než majetek a vlastní prospěch. Neodcházíme z domova po zuby ozbrojeni. Nikdo ráno nevstává s myšlenkou na boj o přežití během následujícího dne. Kromě vyjímky vyšinutých jedinců nikdo nechce zabíjet, škodit, nebo trápit jinou bytost.
Člověk chce konat dobro, žít v klidu a pohodě. Ti, co o sobě tvrdí opak, jsou nakonec schopni největších obětí. Nemusíme se za to stydět, nejedná se o žádnou vadu ani nemoc.Nemusíme se navenek skrývat za masku drsňáka. Nemusíme to v sobě potlačovat .Člověk je z principu dobrý tvor. Člověk má duši.
Původní vydání:
http://salvet.blog.idnes.cz/c/19363/Dobro-jako-zivotni-styl.html
středa 19. prosinec 2007 00:21