Za sedmero horami a devatero hvozdy žil, byl jeden muž, který naneštěstí potkal vílu. Z pohádek velmi dobře věděl, že na víly se nesmí sahat. Když se jich někdo jenom zlehka dotkne, třeba jen konečky prstů pohladí jejich rameno, rozplynou se v mlze. Zmizí navždy. Na prstech, po tom doteku, zůstane jen slaná slza.
Možná to ani žádná víla nebyla. Nikdy jí neviděl tančit. Nikdy ji neviděl zahalenou v závoji. Přesto se od chvíle, kdy ji spatřil poprvé, nemohl zbavit dojmu, že mu vílu připomíná. Jestli se někde na světě, nějaká žena může vílám alespoň podobat, pak by si vsadil na to, že nejvíce se jim podobá právě ona.
A pak taky ještě jedna jiná osoba.
Od první chvíle věděl, že se do ní nemůže zamilovat. Nemůže ani pomyslet na to, že by se do ní mohl zamilovat. Nemohl ani teoreticky tu možnost připustit. Jednak už jednu ženu doma měl, žil s ní ve vzácně vyrovnaném, harmonickém a nebál by se říct, ve šťastném svazku manželském, který jak doufal a jak si kdysi před Bohem slíbili, měl trvat navždy a který byl požehnaný třemi ratolestmi, a druhak ta víla, již se tak sveřepě bránil, aby mu nezamotala hlavu, byla shodou okolností žena jeho kamaráda.
Všemožně se snažil, aby se vyhnul tomu citu. Nastudoval si psychologicko-poradenskou příručku „Jak se správně nezamilovat.“ Také se utěšoval faktem, že přece by se podle moderních lékařských výzkumů měla po třicítce hladina hormonů uklidnit natolik, že by se už člověk neměl do nikoho bezhlavě zamilovávat. Láska v tomhle věku už jednoduše nebývá tak žhavá, jako když koluje v žilách dvacetiletých.
Sice bylo jeho srdce už tak přecpáno citem k jeho stávající, že se do něj nemohlo vejít ani zrnko citu dalšího, ale kdo ví. Ostatní muži ho totiž neustále varovali, ba i na základě vlastních zkušeností, že srdce mužovo v tomto ohledu nezná hranic. V tomto ohledu mají ženy jistou výhodu. Dokážou doopravdy milovat jen jednoho muže za život. (to jsem asi podcenil a tak raději svůj výrok koriguji: jen jednoho muže současně.)
Aby nic neponechal náhodě, prozřetelnosti nebo škodolibosti Amorova šípu, každý večer před usnutím, modlil se k panně Marii, aby se do ní, ani do žádné další víly už nikdy nezamiloval.
Jak už to tak bývá nejen v pohádkách, čím víc se snažil na ní nemyslet, čím víc se bránil tomu citu, který si jeho rozum neobjednal, tím častěji se víly, obecně, zjevovaly v jeho snech. Tančily lehce, zahaleny závojem. Čím víc se snažil vymazat její obraz ze své mysli, tím zářivějšími barvami byla vymalována v jeho paměti. Pořád ale ještě žila naděje, že něco tak nadpřirozeného, jako je víla, by zvýšenou náklonnost k něčemu tak ošklivému, jako je on, patrně nikdy neopětovala. Snad jí byl lhostejný.
A kdyby snad svůj zájem třeba jen v náznacích projevila, tisíckrát si ten okamžik představoval, stejně by jí musel říct, procedit se sebezapřením mezi zubama, že víly se nikdo nesmí dotýkat, jinak že hrozí, že by se rozplynula v mlze, že je to v pohádkách.
Upozornění: Veškeré postavy tohoto příběhu jsou smyšlené a veškerá podobnost se skutečnými osobami je jen čistě náhodná.
Dokončení článku:
http://salvet.blog.respekt.ihned.cz/c1-45940340-teorie-o-pusobeni-pritazlive-vily
Dešťová víla v perexu byla vyfocena v liberecké ZOO
2024 ©