Carpe diem

Napsal Standa Salvet (») 20. 12. 2014 v kategorii Několik slov o lásce, přečteno: 2015×
carpe-diem.jpg

Ten den Roman zrušil Štědrej večer.

Původně to samozřejmě neměl v plánu, ale donutily ho k tomu okolnosti. Původně se chtěl na Vánoce, tak jako každý rok, dobře a zodpovědně připravit. Chtěl si je i letos prožít v klidu a v pohodě. Stromeček koupil už tři týdny dopředu a pečlivě ho uložil do sklepa. Do kýble s vodou, aby neuschnul.

Jenomže on stejně uschnul. Osud tomu asi tak chtěl - bůhví, kdy ho ti Norové na těch plantážích uřízli. Když ho vysvobozoval ze síťky a následně upevňoval do stojánku, nevyhnutelně s ním třásl a tím pádem z něj opadalo všechno jehličí.

Situace k posr..(však vy víte).

V předsíni na skříňce na krémy na boty naštěstí měli ještě jeden, umělohmotnej, stromeček. Přesněji řečeno deseticentimetrovou maketu vánočního stromečku. Takovou tu mrňavou, nevkusnou náhražku od Číňanů, co se prodává v celofánu, rovnou s plastovým stojánkem a ozdobama. Aby zachránil situaci, postavil ji na místo, kde měl stát původní vánoční stromeček. A protože měl kovanej smysl pro humor, přilepil ji izolačkou do toho vobrovskýho umělecky vykovanýho stojánku.

Bětku, když poprvé spatřila tu bizarní scenérii stvořenou jejím mužem, málem ranila mrtvice. Předvedla další ze svých hysterických přednesů. Variace na téma, co si to proboha vzala za vola. Upřímně řečeno, opakovala výtky, které už od ní slyšel stokrát. Vyčítala mu stále stejné prohřešky. Byl už vůči nim imunní. V podstatě je už ani neposlouchal. Jednak se stejně neměl dozvědět nic novýho a pak taky nechtěl přilejvat olej do ohně. Dráždit vosu bosou nohou. Povznesl se nad realitu všedního manželskýho konfliktu a zatímco mu jeho paní hučela díru do hlavy, bavil se vskutku bizarním filozofickým dilematem. Jak souvisí permanentně neuklizené ponožky v koupelně s opadaným vánočním stromečkem?

Manželské rozepře této intenzity většinou řešíval rezignovaným ústupem do nejbližšího restauračního zařízení. Dal si pivko, dvě, jeho drahá polovička mezitím vychladla a jelo se v pohodě dál. Zaváhal, jestli se hodí zavelet k ústupu i v tento nejvzácnější den v roce. Když ale čelil psychickýmu nátlaku, který volal po koupi novýho stromečku, odmítnul s tím, že už asi ve dvě odpoledne na Štědrej den žádnej nesežene a že si můžou udělat hezké Vánoce i bez stromečku. Zvýšila se tím ale pouze intenzita jejího hlasovýho projevu, zatímco obsah zůstával v podstatě nezměněn. Mlela do kolečka furt to samý, jako z flašinetu.

Neměl na vybranou. Oblíknul se, omotal šálu kolem krku a rezignovaně odešel.

Do knajpy, kterou vlastní Číňané. Nebo možná Vietnamci, nikdy se pana hostinskýho na jeho národnost nezeptal. Každopádně šel na jisto. Jihovýchodní Asiaté narozeniny Krista neslaví. Neřeší Vánoce, neřeší dovolenou. Dřou furt. Vod nevidim do nevidim. Mají otevříno furt. Jedou jako stroje. Sbíraj korunku po korunce a bohatnou si. Nejdřív tu ve stáncích v tržnicích prodávali hadry (a plastový vánoční stromky v celofánu), dneska maj večerky a hospody a zítra, zítra budou vlastnit nemocnice a univerzity. A hlavně banky. Budou tady elita.

Roman klouzal po náledí směr hospoda. Hlavu měl pořád plnou nevypuštěnýho vzteku. Aby se rozptýlil, přemýšlel o tom, že Číňani disponujou nespornou výhodou v tom, že maj naprogramovaný manželky, který je poslechnou na slovo, protože jsou od malička vychovávaný k manželský poslušnosti. K maximální loajalitě vůči svým mužům.

Vešel do opuštěnýho lokálu. Jen za barem seděl nějakej postarší týpek. Hustou dýmovou mlhu cigaretovýho kouře, který byl zvyklej čelit při vstupu do hospody a na kterou jeho plíce reflexivně zareagovaly přidušeným nádechem, pro dnešek nahradil jen její slabej, vyčpělej odvar. V rohu stálo piano a u něj seděla asi desetiletá čínská holčička a vyťukávala nějakou jednoduchou melodii. Kousek od ní se na její muziku pokoušela tančit její mladší sestra. V pravých baletních lodičkách, který jí ale byly evidentně veliký. Už je tu obě párkrát viděl. V prostředí, se kterým ostře kontrastovaly. Byly to dcerky majitele. Nejspíš neměly dětský pokojíček a tak svý živůtky musely prožít v lokále. Krutej rub čínský pracovitosti.

Usedl, hodil před sebe tácek. Gesto, který v těchto krajích odjakživa platilo za bezeslovnou objednávku točený desítky. Uniformní Asiat byl už natolik naturalizovanej, že toto lokální specifikum dávno dobře znal. Ještě než měl jeho host bundu rozloženou přes opěradlo, stál před ním půllitr orosenýho moku. Pak další a další. Když se pije na žal, ze začátku se hodně sytí startér. Roman cítil, že dneska to bude jiný. Dneska je přece Štědrej den. Ve vzduchu visel velikej malér ...

,,Hele, pusť tam nějaký koledy, ...“ mávl směrem k baru.

Vždycky obdivoval důstojnou čínskou úslužnost, která byla o to viditelnější, musela-li být odmítnuta zákazníkova žádost. Barman jenom pokrčil rameny a s omluvným úsměvem zdělil vlastně očekávatelnou odpověď: ,,Já nemám.“

,,Tak nám pusť aspoň rádio,“ přidal se k prosbě host na baru.

,,..Dneska je ubrus na umakartu. Vánoce hrajou citlivou kartu...“ začal z repráků vytejkat papírově zkreslenej zpěv Janka Ledeckýho.Pořád ho ale podbarvovalo to brnkání čínský holčičky, dolejhající z hodně vzdálenýho rohu prázdnýho lokálu.

Za chvíli spolu seděli u jednoho stolu. Roman a Lojza, ten od toho baru, vysloužilej mašínfíra. Sentiment štědrovečerní vopuštěný hospody sbližuje lidi, povídal Roman. Na světě už prej není láska, odvětil Lojza, obhajujíc svou samotu a tak už ani vlastně nemá, proč by Vánoce slavil . Roman s tím po dnešních událostech nemohl než souhlasit. Konec konců rozpíjel čtvrtý pivo, a to se dají odkejvat i jinačí moudra. Už ho tu taky kdysi viděl. Lojzu. Jdou o něm drby, že prej po pátým každýmu vypráví o svejch třech křížcích. O obětech železničního neštěstí, ke kterejm se nachomejt jako strojvůdce. Roman se tomuto tématu chtěl za každou cenu vyhnout. Nechtěl to slyšet, nevěděl by, co na to má říct. Proto se vždycky snažil přehodit výhybku konverzace, když se hovor nebezpečně stáčel oním směrem. Nakonec se tomu stejně neubránil. Po sedmým pívě obezřetnost přece jenom ustoupila zvědavosti. Cítil se být dostatečně otupělej chlastem. Stejně ho ale to dekadentní vyprávění nakonec dojalo téměř k slzám.

Vzpomněl si na Bětku, na stromeček, na Vánoce. V jeho dosud krvácejícím srdci se otevřelo stavidlo citů. Zaplavila ho nefalšovaná alkoholová vlna sebelítosti, účastenství a vzkříšené lásky. Zapnul si mobil, kterej před tím vypnul, aby se s ní nemusel bavit, dokavaď se neuklidní. Dorazila zpráva o třech nepřijatejch hovorech.

,,Běž za ní,“ doporučil mu Lojza, kterej se po několika společně strávenejch hodinách už slušně orientoval v zakladních rysech jeho manželského vztahu.

Blížila se půlnoc. Roman si vzpomněl, že Bětka chodí každej rok na půlnoční. I když tam s ní ještě nikdy nebyl, rozhodl se, že se letos obětuje. Překvapí ji tam a to ji tutově dostane. Roztaje jako svíčka a snad se tím to celý štědrovečerní odloučení nějak urovná. Uklidil mobil, dopil pivo a vyndal peněženku. Jenomže hostinský nějak zrovna dlouho nešel. Po stý utěrkou leštil už dávno nalešťený skleničky a byl natolik zabrán do tý činnosti, že nevnímal okolí.

Roman položil pětikilo na stůl, mrknul na Lojzu, ten přikývl, že to zacáluje a velkopansky mávl rukou, jako, že odhání obtížnej hmyz. Jako, že má Roman okamžitě zmizet. Ten si ještě odskočil na malou a vyrazil do tichý noci.

Cesta do chrámu Páně byla otevřená...

Venku muselo být tak mínus deset. Opilci chlad většinou nevnímaj, jemu ale byla pořádná kláda. Co dopoledne napršelo, to v noci zmrzlo. Vrávoral, klouzal, třikrát upad, ale přes největší obtíže se přece jenom ke kostelíčku dohrabal. Jeho šok byl strašnej, když zjistil, že je v kostele zavříno. Světla zhasnutý. Sněhobílí ticho noční temnoty rušily jen studený vločky, který mu dopadaly na tvář. Která bije mu došlo, až když obhlídl nástěnku ve skleněný vitrínce u vchodu. Půlnoční byla tentokrát už od desíti, tudíž tak před hodinou odplula do minulosti. Bylo po všem.

Byl u konce se silami. Sedl si na schody, aby si chvíli odpočinul, než to votočí domů. Chlast a emoční vypětí z dalšího nečekanýho políčku od života probudil v jeho žilách novou, opileckou vlnu sebelítosti. Cynicky se jí snažil zahnat vzpomínkou na knihu o gulacích na Sibiři, kterou zrovna četl. Vyprávělo se v ní, že člověk před zmrznutím usne. Vychládající mozek omezí svou aktivitu natolik, že se přepne do režimu spánku. S hlavou v dlaních pak doopravdy usnul. Uspal ho alkohol a mráz.

Zmrznul.

Původní vydání:

http://salvet.blog.idnes.cz/c/169971/Carpe-diem.html

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel nula a dvanáct