Úvod do kurzu zázraků

V několika málo následujících odstavcích se mi asi nepodaří osvětlit všechny body křesťanské etiky, ale pokusím se nastínit alespoň některé z nich. Aby bylo jasno, o čem jde řeč: zaměřím se především na ty body starozákonního desatera, které se věnují mezilidským vztahům. Věřím, že jsou i na počátku třetího tisíciletí stále aktuální a neoddiskutovatelné. Tak, jako bývaly kdysi, v době svého vzniku.

Nikdo asi nepochybuje o správnosti přikázání „nezabiješ,“ nebo „nepokradeš,“ ale je skoro s podivem, že se navzdory tomu stále najdou hříšníci, kteří i tato dva základní morální imperativy porušují. Naštěstí právo je ve shodě s knihou Mojžíšovou a přečiny pro těmto přikázáním trestá jako zločiny.Smysl přikázání „Cti otce a matku svou“ člověk většinou pochopí až tehdy, když sám dospěje a stane se rodičem. Ani s ním snad ateisté a agnostici nebudou nesouhlasit.

Po čtyřiceti letech totality si už asi nikdo netroufne propagovat základní komunistické dogma, podle kterého mělo všechno patřit všem. Řekl bych, že po tom, co jsme si prožili dostává přikázání ,,nebudeš dychtit po majetku svého bližního“ úplně nový rozměr a tak lze suše předpokládat, že se ani postoj nevěřících k závisti nebude lišit od postoje křesťana. Navíc, obětí spalující závisti se stává spíše ten, kdo závidí, než ten komu je záviděno.

V dalším bodě se prostřednictvím přikázání „nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu“ dostáváme ke křivopřísežnictví a lhářství.

Mnozí lidé by jistě mohli vyprávět srdcervoucí příběhy o tom, jak pomluvy dokáží ublížit. Být terčem pomluv jistě není nic příjemného a to raději nevzpomínám na doby nedávné, kdy se bohužel v českých zemích vyrojilo spoustu bonzáků, udavačů a konfidentů. S názorem, že se jedná o jev společensky škodlivý, snad budou všichni bezvýhradně souhlasit.

Naproti přikázání ,,Nesesmilníš“ se může zdát, z moderního hlediska, trochu rozporuplnější. Z úst hnidopichů často slýcháváme, že tento bod desatera ostře kontrastuje s jiným božím doporučením a sice: ,,milujte se a množte se.“ Příroda je příroda. Volání touhy, vrozené instinkty nikdy nejde stoprocentně potlačit. Při nejlepší vůli ne. Liské tělo je prostě hormonálně naprogramováno chtít se rozmnožovat a tak sex hlodá svědomí velké většiny dospělých. Jenže: Ruku na srdce, kdo by u toho myslel na potomstvo,že? Můžeme se chlácholit také tím, že porušením tohoto přikázání asi přímo nikomu neubližujeme. Spíše naopak. Cílem je dopřávat druhému příjemné pocity. Ovšem měli bychom zůstat věrní. Pokud možno. Ať chceme, nebo ne, ten třetí v trojúhelníku, ten podváděný, vždycky trpí. Manželská věrnost není úplná blbost. Nedobrovolně svobodné matky či nemocní různými pohlavními chorobami nám to určitě potvrdí. A to raději nechci mluvit o potratech a v jejich souvislosti znovu připomínat přikázání „Nezabiješ“. Chci se prostě vyhnout další nekonečné debatě o právu na svobodné rozhodnutí ženy stát se rodičkou. Jsem s ním srozuměn.

Někde jsem četl, že by se celá křesťanská morálka týkající se mezilidských vztahů dala shrnout do věty ,,„Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ (Lv,19,18) Neboli nečiň jiným, co nechceš, aby ti sami činili. Je sice těžké nabídnout chléb někomu, kdo nás trefil kamenem, ale všichni jistě tomuto biblickému poselství rozumíme. Zlo plodí další zlo. Nakonec by to dopadlo tak, že bychom se všichni všem za něco mstili. Msta ve výsledku produkuje možná ještě krutější zločiny, než byly ty původní. Nechci chodit po ulici po zuby ozbrojen. Nechci si všechno zamykat do trezoru. Nechci žít ve světě podrazů a intrik. Přeji si, aby se lidé ke mně chovali vlídně a mile. Proto jsem ochoten podřídit se principům morálky, ať jsou původu křesťanského, nebo jakéhokoliv, částečně potlačit svoje ego a přistupovat k jiným lidem tak, jako bych to byl já sám. Je nás moc, proto musí existovat nějaká pravidla mezilidského provozu.

Samozřejmě, nikdo nejsme úplně „čistí“. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem. Já osobně bych se také měl přiznat, že jsem v životě zažil pár okamžiků, kdy jsem se sám za sebe musel stydět a které bych nejraději vymazal. Napříště jsem si ale slíbil, že až se budu znovu rozhodovat o svém dalším kroku, budu se snažit do svých úvah zahrnout výše uvedené křesťanské ideály. Víra v boha by nás měla především naučit uvažovat o odpovědnosti. Odpovědnosti za vlastní činy, slova a myšlenky. Odpovědnosti za vlastní život. A až mě jednou budou lidé nebo bůh soudit, přál bych si nemuset se za sebe stydět.

Nechci po nikom, aby se chytil za nos a hned teď běžel do kostela. Ať si každý dělá, co uzná za vhodné. No co má žaludek a svědomí. Úcta k životu, manželská věrnost, pomoc potřebným, soucit, pokora, skromnost, zastávání se slabších jsou ale principy, kterými by se měla každá lidská společnost řídit, bez ohledu na to, jestli je křesťanská, židovská, buddhistická, či materiálně-redukcionalistická. Bez ohledu na to, zda bůh existuje nebo ne.