Rozhovor s Filipem Štojdlem

Napsal Standa Salvet (») 5. 7. 2012 v kategorii Křesťanský koutek, přečteno: 3010×
fstojdl02.jpg

Rozhovor s novopečeným biskupem plzeňské diecéze Církve československé husitské Mgr. Filipem Štojdlem. Do své nové role byl zvolen letos 21.dubna a byl tak laskav, že mi poskytl interview.

Očekával bych, že biskup je osoba přísná a odměřená. Naopak. Kdyby se náš rozhovor neodehrával jen v kulisách facebooku, řekl bych, že vše probíhalo v přátelské a milé atmosféře. Velmi si například považuji toho, že mi Filip hned na začátku nabídl tykání...

První biskup Matěj byl vybrán losem, v katolické církvi je biskup jmenován papežem, jak se to poštěstilo tobě?

V Církvi československé husitské je tradicí volba demokratická. V tajném hlasování napíšou lidé, laici i kněží, na lístečky jméno toho, koho si přejí za biskupa a ten, kdo získá nadpoloviční většinu se stává biskupem. Asi bych neřekl, že se mi to ,,poštěstilo“, to se teprve uvidí. Nicméně kandidaturu jsem přijal a teď budu sedm let ve službách těch, kterým bych chtěl být asi nejvíce dobrým přítelem a snad i oporou v jejich službě.

Co vlastně má biskup v CČSH na starosti? Budeš dál celebrovat mše, nebo se spíš topit v administrativě?

Především je to jeho svatá povinnost být s kněžími a jejich rodinami, podporovat je, sdílet jejich starosti i radosti. Samozřejmě se podílí i na administrativě, zasedá v Diecesní a Ústřední radě a má na starosti i další úřední úkoly v církvi. Nicméně především je to svátostná služba všemi sedmi svátostmi církve (křest, svátost chleba a kalicha, pokání, útěcha nemocným, biřmování, svěcení kněží i tak radostnou svátost manželskou). Stručně řečeno je toho hodně, ale především bych chtěl být na blízku lidem, cestovat za nimi a večeřet s nimi, protože jedině tak se člověk může něco dozvědět a pochopit.

Trošku mi tam chybí nějaká misijní činnost. Vždycky, když jsem u nás v kostele na mši, jsou tam dvě třetiny lidí v důchodovém věku. Nemám s nimi problém, jen mě malinko trápí obava, abychom tam jednou neseděli dva...

Co se týče misie, tedy vyslyšení Ježíšovy výzvy, je mi nejbližší text z Markova evangelia: "Jděte do celého světa kažte evangelium všemu stvoření". V těch slovech si asi nejlépe představím svatého Františka, ale také Husa. Není to taková ta americká evangelizace, burácející tělocvičny a afektovaní kazatelé, ale je v tom cítit tichost, pokora a hlavně způsob jak to činit. Jít ke všemu stvoření, znamená začít ekologicky myslet, začít vnímat okolní svět, nikoho nestrhávat k sobě, ale naopak vstupovat na místa, která jsme zavrhli. Tvým obavám rozumím, vždyť v naší církvi jsou i kostely, kde se sejdou ti dva nebo tři. Nicméně věřím, že evangelium je natolik silné, že si vždycky najde své následovníky a Bůh tak bude činit a činí už teď. Vždyť kolik farářů dnes čeká na svých farách až přijdou lidi a zatím se v domovech pro seniory, psychiatrických léčebnách, věznicích a jinde hromadí ti, kteří po naději doslova hladoví. Tohle je zapotřebí si uvědomit a udělat něco pro změnu. Není to zas tak těžké.

Po naději hladoví kde kdo, ale spousta (především mladých) lidí neví, že ji mohou nalézt v evangeliu. Církev je v jejich očích jen dědictví minulosti, zkostnatělá organizace, která jim nemá co nabídnout. Bůh jen zavržený vědecký argument. Člověk by se přece neměl obracet k Bohu, až když od něj něco potřebuje.

Církve procházejí stejnou transformací jako my sami. Mají ekonomické potíže. Mají problémy uvnitř sebe samých. Namnoze se lidé neshodnou nebo si dokonce házejí klacky pod nohy. Vždycky, když slyším, že lidé nechápou, jak je tohle možné právě v církvi, říkám "a proč ne právě tam?" Papež Benedikt XVI. nedávno přirovnal církev ke škole. Vyzval svou vlastní církev k tomu, aby se opět stala místem vzdělávání, protože jinak není možné vést dialog se světem. Do velké míry s ním souhlasím, jen bych si dovolil tento návrh trochu poopravit. Církev se musí stát především fungující rodinou. Místem zázemí. Prostorem, kde se budou cítit bezpečně všichni lidé a pochopí, že Bůh nedělá rozdíly co se týče své Lásky. Říkám to proto, že rodina kdysi dávno byla také místem vzdělávání. Synové se učili od otců a dcery od matek a všichni pracovali na tomtéž díle. Chápali jak se navzájem potřebují.

Vím, že máš blog, na facebooku farnost, že máte v církvi školku, umělecké kroužky, biblické hodiny pro mládež, letní tábory...

Tvá otázka byla ale mířena asi konkrétnějším směrem. Ano internet má velké možnosti. I proto jsem před lety založil stránku farnost, která není typickou církevní stránkou, ale spíše prostorem, kde se potkává moudrost všech kultur, náboženství a míst. Zda-li se lidé rozhodnou pro Kristovo evangelium musí být skutečně jejich svobodné rozhodnutí. V našem světě, v tomto čase jsme se skutečně ocitli na tržišti ideí, jak o tom hovoří například můj oblíbený kazatel Tomáš Halík. Každý si může svobodně vybrat, ale ať si vybere jakkoliv, nesmí zapomínat na to, že každé náboženství a každá idea je bezcenná do té doby, dokud pro ní nezačne i žít. Osobně vnímám, že církev musí lidem nabízet všechny tři základní pilíře na kterých stojí a to evangelium - pastorace, liturgii a sociální práci. V evangeliu se lidé potkají s nadějí, ale také mnohé pochopí, pokud si je přečtou. Této části rozumím tak, že se lidé budou opět vzdělávat. V liturgii se setkávají lidé v mystickém shromáždění a mystika tomuto světu také chybí, vždyť proč by jí jinak lidé hledali v závislostech? A sociální práce? No to je především živá eucharistie. Je to evangelium i mystika v jednom. Skláníme se k nohám bezmocných, stejně jak to učinil Ježíš (viz. Janovo evangelium). K tomu všemu musí fungovat farnosti a být tam přítomen kněz, který bude otevřený a podle svých darů dávat lidem to co potřebují. Ať už jsou to letní tábory pro děti, biblické hodiny či večerní posezení na faře, svátostná služba a tak dále.

Je dobře, že si se zmínil o té mystice. Z těch věcí, které si jmenoval, se mi zdá být dnes nejvíce nedoceněná. Význam toho slova se dnes hodně vzdálil svému původnímu významu. Řekl bych, že špatným směrem, že je zprofanované. Co tedy podle tebe slovo ,,mystika“ znamená?

Mystiku vnímám podobně jako svatý František, snažím se jí vnímat v obyčejných věcech, v každodenním životě. Mnoho lidí má pocit, že mystika je v podstatě jinou formou okultismu. Ovšem čarování, zasvěcení, používání kyvadel, karet a dalších pomůcek k odhalování Pravdy podle mne prostě nestačí. Naopak nás tyhle věci mohou od Pravdy ještě více vzdálit, byť naprosto nepopírám že fungují. Naopak právě protože fungují. Mystickou cestu popsal velmi jednoduše a krásně František Drtikol, když říká: "A najednou pozorujete, že vše pracuje pro vás, všichni lidi, okolnosti, počasí atd. Jen být oddaný a tichý a žít v Jeho přítomnosti." Přesně tohle jsem párkrát v životě prožil a mohu říct, že je to krása.

Mystika má pro moderního člověka svůj ohromný význam. Stále víc se ukazuje jako pravdivé, co učil Wittgenstein, že je kolem nás mnoho věcí, které nejdou vyjádřit pomocí slov. Cítíme, že je v nich Pravda, ale slova, která známe se ukazují jako nedostatečná. Velmi dlouhou dobu se i v CČSH prosazovala myšlenka vědeckého poznání. Myšlenka, že všechno lze vyvodit pomocí slov a čísel, důkazů a argumentů. Tento předpoklad však umírá v Osvětimi stejně jako na Gulagu. V životě jsou události a já tvrdím, že je to i sám Život, kdy musíme dát ruku před pusu a mlčet.

Na závěr se zeptám tak trochu po halíkovsku. V jakého Boha vlastně věříš? Kdo, nebo co je podle tebe Bůh? Kde bychom ho měli hledat?

V mém životě byly dva zajímavé momenty. Vím jistě, že jako dítě jsem jasně věděl v jakého Boha věřím, kdo jím Je a kde ho hledat. Měl jsem pocit, že ho hledat nemusím, cítil jsem ho vedle sebe stejně jako ve mně samotném. Pak přišel zlom. Po fakultě jsem to najednou necítil. Byla to taková temná noc duše, něco co netrvá den či dva, ale v podstatě několik měsíců, možná i let. Nebyl jsem už dítě. Příliš mnoho věcí jsem o Bohu slyšel, četl, ale také sám vyprávěl, ale v z mého života jakoby najednou zmizel. Nepřestal jsem v věřit, že Bůh je, ale v to, že je se mnou. Teprve postupem času jsem zjišťoval, že to já nejsem s ním. Díky své hlouposti a nadutosti jsem se od Boha vzdálil. Pak se to začalo měnit. Ale zase jinak, než bych očekával. Bůh se do mého života začal vracet skrze nemoci a rány, které jsem si způsobil já sám právě tím hlupáctvím a nepokorou. Naučil jsem se, že můj Bůh není sudič, ale milosrdný Otec. Pochopil jsem, že můj Bůh není nepřítelem slabých, ale jejich pomocí. Úplně se rozpadl obraz Boha, který by jako "velký loutkář" vedl figurky k jejich konci. Naopak jsem začal cítit přítomnost a ona přítomnost, byť nebyla jakkoliv pozlacená a navoněná, byla onou přítomností Boží skrze kterou jsem dostal novou Naději. Naději skutečnou - nenaučenou, neslyšenou, neviděnou, ale o to víc procítěnou a uskutečněnou. Tenkrát jsem vešel do kostela a ačkoliv v lavicích byli lidí, začal jsem plakat. Plakal jsem jako nikdy předtím. Bylo to štěstím, ale i ohromným studem, že jsem si svého času myslel, že "vím". Ptáš-li se, kde Boha hledat, pak odpovím tak, že právě v těch nejtemnějších koutech své duše, v těch nejhorších bolestech a ranách. Právě tudy má vstoupit Bůh. Bude-li to jen očima, ušima či rozumem, nikdy to nebude celý Bůh. Bude to jen "vyprávění" o Něm. Bůh je Láska a od určité doby vím, že to není fráze.

Původní vydání

http://salvet.blog.idnes.cz/c/271605/Chtel-bych-aby-cirkev-fungovala-jako-rodina.html

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel dvanáct a jedna