„Pamatuj, že prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gn 3,19). Bůh Adamovi tímto svým rozlobeným prohlášením neukřivdil ani za mák. To mu možná ještě fandil. Fyzika elementárních částic k tomu dodává, když zvěstuje: vážená lidská maso, jsme jen pouhým stínem nicoty v prázdném propadlišti prostoru.
Jeden ze zakladatelů moderního vědeckého přístupu René Descartes (1596-1650) byl zastánce dualismu ducha a hmoty. Jednak samozřejmě uznával na smyslech nezávislou věc rozlehlou (res extensa) a spolu s ní i tělesnou substanci, ale také trval na samostatné existenci její duchovní části – věci myslící (res cogitans). Dokonce nachází v jistotě vlastního myšlení nejvyšší filozofický princip. Nejvyšší a nevyvratitelnou pravdu. Myslím, tedy jsem. Nevím, proč, ale přírodovědci se naučili duchovní část jeho paradigmatu (modelu skutečnosti) ignorovat. Sebemenší zmínka o duchovnosti je tabuizována a její původce bývá nesmyslně pranýřován podezřením ze šílenosti. Lidskou duši nelze testovat, nelze na ní provádět exaktní měření, například hmotnosti nebo teploty a tak jsme jí vyškrtli ze seznamu reálných skutečností. Možná, že jenom nebyly objeveny ty správné metody měření. Nebyli definovány ty správné veličiny a jejich jednotky. Descartovi vědečtí následovníci se bohužel orientovali výhradně hmotným směrem. Z jeho nádherných myšlenek zbyly jen trosky přírodovědeckého materialismu.
Možná si ještě ze školy pamatujete, že se lidské tělo skládá ze 60% vody, 18% bílkovin, 15% tuků. Zbylých 7% tvoří nukleové kyseliny, cukry a minerální látky.Hlavními prvky biomasy našich Já jsou uhlík, kyslík, vodík, dusík a že patříme do rodiny obratlovců, také vápník a fosfor. Zkoumáme-li lidské tělo ve větším rozlišení zjistíme, že se jedná o shluk molekul potažmo atomů. Přesněji řečeno atomů a prostoru. Tedy převážně prostoru. Velikost molekuly vody je 3.1 nanometrů. Velikost atomu vodíku rovná se asi 53 pikometrům. Atom kyslíku je jen o málo větší, přibližně 60 pikometrů. Pro názornost si pomůžeme konverzí uvedených délek do lidských rozměrů, zachováme pouze jejich poměry. V našem modelu si představme molekulu vody jako balón o průměru 3 metry, ve kterém lítají tři šesticentimetrové kuličky. Zbylé místo zabírá jen prázdný prostor. Tedy nic.
To je teprve začátek našeho hledání základního stavebního materiálu lidských těl. Kolem atomového jádra, které je 100 000krát menší než atom „obíhají“ ještě 10 000krát menší elektrony. Opět si představme megabalón o průměru 10km. Zhruba uprostřed byste s trochou štěstí mohli najít větší tenisák s průměrem 10cm. Kolem něj by „obíhaly“ 10 mikrometrové elektrony, které byste určitě nenašli. Měli by průměr menší než je tloušťka lidského vlasu. Výplň celého našeho obrovského desetikilometrového balonu tvoří zase jenom prostor. Zprofanovaná nicota.
Když jsem se s těmito údaji setkal asi před 20 lety poprvé, nevěřil jsem vlastním očím. Doufal jsem, že pánové někde ve svých výpočtech udělali chybu. Bohužel, podobné hodnoty a stejné poměry délek uvádějí všechny dostupné prameny. Ach jo. Dodneška jsem se s tímto faktem nedokázal smířit. Nemůžu to překousnout. A to ještě náš příběh o nicotnosti našich těl zdaleka nekončí. Uvnitř atomového jádra vodíku, které jsme si modelizovali našim 10-ti centimetrovým tenisákem, spolu bydlí proton a neutron. Dohromady šest kvarků. Tři nahoru a tři dolu, jsou ještě tisíckrát menší než atomové jádro. Zase jen šest promile něčeho v ničem. Algoritmus se opakuje. Zase jen z ničeho nic.
Situaci značně komplikuje kvantová mechanika. Elektron ani kvarky totiž nikdo nikdy neviděl. Nikoliv pro jejich titěrnost. Jsou totiž všude a zároveň nikde. Jejich poloha je popisována pravděpodobností výskytu. V nejmenších časových úsecích, ve kvantech času, by ale měli mít pouze jednu určitou polohu. I jejich rozměry jsou jenom teoreticky vypočítané hodnoty. Vlastně ani nevíme, jaký mají tvar a proto bychom neměli mluvit o kuličkách.
Ani kvarky nejsou těmi nejelementárnějšími částečkami, ale jsou složeny ze strun. Tedy ze superstrun. Označení superstruna je docela příhodné. Tyto nejminiaturnější dosud definované částečky hmoty jsou totiž dvourozměrné a kmitají. Rezonují ve třech směrech a tím vytvářejí iluzi hmotného objektu. Kdybychom superstruny chtěli rozpitvávat dále, nakonec bychom zjistili, že vlastně z ničeho hmotného složeny nejsou. Superstruny mohou být stejně tak bezrozměrné jako dvourozměrné. Jediný smysluplný bezrozměrný objekt je informace. Nejelementárnější částečkou našich těl může být ekvivalent počítačového bitu (jednotka informace). Není to ale úplně přesná analogie. Každá doposud známá informace je vázána na hmotný nosič. Médiem v tomto případě není optické políčko DVD kotouče, ale samotný prostor. V našem textu mnohokrát citované z ničeho nic tedy definitivně pohlcuje realitu našich smrtelných těl. Klidným hlasem vám teď můžu tvrdit, že vážím 90 kilo bitů.
Kmitající informace jako základní stavební kámen hmoty je záležitost, která vás jistojistě zvedne ze židle. Přírodovědecký materialismus jako světonázor dospěl do bodu nula a v něm se rozplynul jako pára nad hrncem. Nevysvětluje vlastně vůbec nic. Škoda jen, že kazí mládež, když dominuje školním osnovám. Je-li hmota projevem informace, tedy softwarem, pak jím může být v jiném algoritmu i lidská duše a veškerý hypotetický duchovní svět. K fyzikální definici lidské duše zbývá urazit už jen poslední krůček...
V nebeských rovinách paralelních světů možná právě zasedá vědecké sympozium astrálních Darwinů, Maxwellů a Newtonů. Vášnivě se přou s metafyziky o reálnosti existence paranormální zeměkoule s ezoterickými jedinci druhu Homo sapiens sapiens na palubě. Nikoliv pane Einsteine, Bůh nehraje v kostky. Bůh paří strategickou počítačovou hru. Analogové vysílání končí, žijme digitálně.
Zdroje: Bible a Wikipedia – Periodická tabulka prvků
Původní vydání:
http://salvet.blog.respekt.ihned.cz/c1-45965650-z-niceho-nic
neděle 28. červen 2009 14:23
2024 ©