Teď už to víme s definitivní jistotou. 21.prosince 2012 se nic nestalo. Konec světa podle mayského kalendáře nenastal. Apokalypsa se odkládá na dobu neurčitou, lidstvo hned tak nezanikne.
Jenže. Nic netrvá věčně a ačkoliv se nám myšlenka na zánik naší civilizace vnitřně příčí, musíme uznat, že ani lidstvo tu nebude věčně. Jednou se ,,to“ určitě stane; lidský život je křehký, naše Zemička titěrná (v kontextu s vesmírnými ohromnostmi) a ekologická rovnováha věc choulostivá. Dokážeme si představit tisíce událostí, tisíce možných příčin, které by skutečně mohly mít pro lidstvo fatální následky.
Má lidstvo vůbec šanci v tomto nelítostném a nemilosrdném světě obstát? Vlastně je skoro zázrakem, že tu ještě jsme. V čem vlastně tkví tajemství přežití civilizací? Schopnost účinně se bránit nejrozmanitějším hrozbám je odvislá od využívaných zdrojů energie. Jinými slovy, s výkonějšími zdroji energie roste šance civilizací na přežití. Dále pak klíčem k získávání lepších zdrojů energie, je schopnost spolupracovat, přičemž, samozřejmě, čím je skupina spolupracujících jedinců početnější, tím vyspělejší technologie dokáže vyvinout a tím sofistifikovanější zdroje energie dokáže vyvužívat a to nejen ve prospěch vlastní bezpečnosti.
Tak třeba oheň mohou využívat malé primitivní skupinky inteligentních bytostí (např. pravěký kmen). Tento nejdostupnější zdroj energii našim předkům kromě tepla a možnosti úpravy potravin, nabízel také jistý stupeň ochrany před predátory.
Další stupeň vývoje, zpracování kovů a metarulgie, vyžaduje dělbu práce větší splolečenské jednotky, řekněme zhruba tisícihlavé skupiny (např. středověké město). Vývoj a produkce spalovacího motoru se neobejde bez komplexní chemické a průmyslové infrastuktury, kterou může vytvořit společnost cca milionu jedinců. (např. národní stát.) Luxus letů do vesmíru, částicových kolidorů či stavbu jaderných elektráren si mohou dovolit jen nadnárodní korporace resp. nadnárodní unie (např. USA, EU či bývalý Sovětský svaz). Zde se již bavíme o společenských strukturách v řádech stovek miliónů až miliard členů.
(zdroj Michio Kaku: Hyperprostor).
V tomto bodě naše stupnice určitě nekončí, jistě bychom mohli v těchto úvahách pokračovat a výčet rozšířit i na sociální struktury přesahující naší planetu, respektive, pokud by existoval inteligentní mimozemský život. Nebyli bychom ale první, kdo se takovými úvahami zabýval. Podle množství využité energie již v roce 1964 navrhl ruský astronom Nikolaj Kardašev stupnici rozvinutosti možných civilizací. Stupnice se nazývá Kardašova škála a je v současnosti hodně používaná. Kritériem jsou zdroje energie, kterými dané civilizace disponují.
Civilizace typu I. je schopna využít veškeré zdroje domovské planety. Ovládá rozmary počasí a umí se účinně bránit zemětřesením, či eliminovat sopečné výbuchy. Měla by si umět poradit s vlnami tsunami, hurikány, záplavami; prostě s veškerými planetárními hrozbami.
Civilizace II. typu využívá veškeré zdroje své domovské hvězdy. Pan Kardašov si v roce 1964 představoval, že by odčerpávala energii přímo ze své mateřské hvězdy. (vzhledem k vysoké teplotě plazmatu hvězd netuším, jak by to chtět pan Kardašov technicky realizovat. Sovětský svaz byla holt země ohromných možností). Podle mého názoru by úplně stačilo hvězdy napodobovat a jako zdroj energie aktivně využívat jadernou fúzi. Civilizace na této úrovni by již měla kolonizovat svůj solární systém a neměl by pro ni tudíž být problém odvrátit srážku domovské planety s jiným astronomickým tělesem. Měla by také pomalu osnovat plány jak přežít, až její mateřská hvězda spotřebuje veškerý vodík a dospěje do dalších fází hvězdného vývoje. Až například naše Slunce dospěje do fáze ,,červeného obra“ pohltí první 4 planety. Se Zemičkou bude definitvní amen.
Civilizace III. typu již osídlila celou galaxii. Energii čerpá z černých děr a supernov. Pravděpodobně umí vyrábět antihmotu a jako zdroj energie využívat anihilaci. Absolutní vrchol energetiky - prakticky nevyčerpatelný zdroj .Civilizace III. typu by též měla umět modifikovat prostor a čas a tuto dovednost využívat například k teleportaci pomocí červých děr, nebo prolomení rychlostního limitu světla. Měla by pomalu spřádat plány na to, jak přežít kolaps celého vesmíru.
Zatímco přežití zániku Sluneční soustavy si dovedeme představit alespoň v intencích sci-fi filmů, s přežitím celého vesmíru nikdo nepočítá ani v nejoptimističtějších snech. Dokonce ani nevíme, na jaký druh zániku kosmu se máme připravit. Způsob, jaký náš vesmír zakončí svou historii totiž závisí na velikosti kosmologické konstanty, resp. na poměru gravitačních sil a rychlosti rozpínání vesmíru. Je-li totiž rozpínání příliš rychlé, působení gravitačních sil ho nikdy nedokáže zastavit a vesmír čeká studená smrt. Podle jiných teorií navíc může nastat skokové vychladnutí, tkzv. energetický kolaps, který posune teplotu absolutní nuly na nižší úroveň, než je současných – 273,15K. Odhaduje se, že toto náhlé snížení energetické hladiny náš vesmír od dsvého zrození již minimálně dvakrát absolvoval a není vyloučeno, že se může opakovat třeba v příští vteřině...
Pokud se ovšem gravitačním silám povede rozpínání vesmíru přibrzdit, případně úplně zastavit, vesmír se začne pro změnu smršťovat. Na konci tohoto smršťování nastane tkzv. ,,Velký Krach“, přesný opak ,,Velkého třesku a bude následovat vznik vesmíru nového. Právě v tomto cyklickém modelu střídání Velkých třesků a krachů vidím naději, pomyslné světlo na konci tunelu. Nabízím tedy hypotézu, jak by se dalo takové přežití ,,Velkého krachu“ zařídit. V podstatě stačí jen najít způsob, jak se vyvázat ze závislosti na hmotě, energii a prostoru. Vynalézt způsob, jak odhmotnit vědomí. Stroj času, ve kterém by šlo přenést definovatelnou elementární jednotku inteligence (lidskou duši) mimo náš prostor a čas. Skrýt ji buď do oblasti jednoho z paralelních vesmíru, a nebo do bezpečí vyšších dimenzí hyperprostoru.
Podle fyzika Stephena Hawkinga totiž vedle sebe existuje nekonečné množství paralelnch vesmírů. Většina jich asi není tak dokonale vyladěná jako ten náš a mají jepičí život, ale je dost pravděpodobné, že vedle těchto nepoužitelných zmetků také mohlo vzniknout určité množství vesmíru schopných splodit nebo hostit inteligentní život.
Ve světle Hawkingových a Einsteinových poznatků (Albert Einstein byl autor kosmologické konstanty) se mi zdá dost naivní a nafoukané si myslet, že jsme první a jediná civilizace všech dob a že žijeme v jediném možném obyvatelném prostoru. Tedy: můžeme se s klidem domnívat, že se již nějakému druhu inteligence v předchozích cyklech našeho vesmíru, nebo ve vesmírech paralelních podařilo obelstít smrt a přežít i zánik vesmíru.
A jsme-li dědici této inteligence, pak mám pro vás jednu fakt dobrou zprávu.
Reinkarnace je perfektní odpovědí na všechny hrozby, které číhají na lidstvo doma na Zemi, ve Sluneční soustavě, nebo za vesmírnými humny.
Lidská duše je nesmrtelná. Inteligentní život nikdy nevyhyne!!!!!!!!!!!!.
zdroje: Michio Kaku – Hyperprostor
wikipwedia
2024 ©