Láska je nejušlechtilejší lidský cit. Nejčistší láskou zahrnují matky své ratolesti. Před Vánocemi jsme byli v loutkovém divadle na představení, které se jmenovalo trefně – Vánoční příběh. Když bylo po všem, stál jsem ve frontě na šatnu a stal se nechtěným svědkem zanícené debaty dvou maminek čekajících přede mnou:
,,Jak mohl Bůh nechat Herodem vyvraždit všechny chlapce ve věku do dvou let, který si tak chtěl udržet svůj majestát, protože uslyšel zvěstování o příchodu nového židovské krále? Jak to mohl Bůh dopustit? Je přece všemohoucí – mohl té genocidě na neviňátkách zabránit.
Vím, že na leden není tato úvaha moc aktuální, ale do teď jsem nad touto otázkou dumal a zjistil jsem, že se na ní nedá tak nějak lidsky přijatelně odpovědět. Napadlo mě sice mnoho variant odpovědí. Samé kraviny, ani je zde raději nebudu uvádět. Na každou z nich by se totiž dalo nahlížet úhlem pohledu, který ji buď zesměšní, nebo dokonce morálně degraduje, byť by původně vznikala s dobrým úmyslem. Dospěl jsem pouze k logicky neuspokojivému závěru, že o některých věcech je lépe nepřemýšlet. Znáte to univerzální pravidlo? Na otázky, na které nechci znát odpověď, odpověď zásadně nehledám. K čemu by bylo věřit ve zlého Boha, který bezohledně sleduje své záměry? V Boha, který nad zájem jednotlivce nadřazuje zájem celku? I ti nejfundamentalističtější věřící doufají v laskavého Boha. Někoho, na koho se mohou obrátit v nejvyšší nouzi, když se proti nim spikne třeba celý svět (takové situace nastávají především v dobách společenských krizí - za války nebo totality).
Myslím si, že nejhorší odpověď je ta alibistická. Odpověď, se kterou se patrně bude ztotožňovat většina současné české populace. Totiž, že vánoční příběh jako takový je vymyšlený. Tudíž se vlastně žádné vyvražďování neviňátek ve skutečnosti nekonalo. Bůh není. Všechno se tedy zdá být v nejlepším pořádku.
Skutečnost bohužel tak jednoduchá není. Svět není černobílý, neobývají jej výhradně zlé vedle výhradně dobrých bytosti. Odhlédneme-li od přesně definovaných mantinelů mezi dobrem a zlem v křesťanské mytologii, zjistíme, že dobro ani zlo většinou nelze přesně pojmenovat. Ruku na srdce, každý si v sobě neseme svou porci zla. Někdo ji v sobě třeba dusí, někdo se jí snaží utopit v chlastu, jiní ji mají potřebu ventilovat ven, třeba v podobě slov, aby už v prologu své knihy nechal šílencem ukopat psa.(S.King-Mrtvá zóna). Zlo se totiž naneštěstí docela dobře prodává, nepřestáváme jím být fascinováni a tak lze těm „nejzábavnějším“ autorům leccos odpustit. Když se vše šikovně zabalí do roušky hororu, je jejich osobnost tak nějak morálně rehabilitována. Zproštěna viny, co by původce jinak neodpustitelných zločinů, protože ty zločiny jsou páchány jen na papíře. Virtuálně.
Všechno ale má své meze. Při vší úctě, stvořit zrůdu typu Hanibal Lecter, byť by byla stokrát jen virtuální, může jen opravdu úchylná mysl. Nechci vás otravovat nechutnostmi, ale přece jen pro ilustraci uvedu několik příkladů. V románech Thomase Harrise se to běžně hemží lidmi staženými z kůže, která je pak použita jako materiál pro šití jakýchsi kombinéz, detailně popsaných konzumací živých lidských tvorů divokými prasaty, vyhřezlými střevy, nebo vyjídáním mozku hlavním hrdinou z hlavy živé oběti v závěru celé trilogie . Nemusím snad ani připomínat detail, že dr. Lecter do nekonečna uniká spravedlnosti, v celém románu je nepokrytě obdivován pro svou neobvyklou inteligenci, či pro svou jistě ušlechtilou vášeň pro vážnou hudbu.
Očekával bych, že se dav otřese hnusem a při prvním zakolísání žaludku, brutální dílka pana Harrise odvrhne do bahna zapomnění. Nikoliv. Jeho knihy se v posledních dvou dekádách minulého století pravidelně objevovali na předních pozicích žebříčků celosvětově nejprodávanějších titulů. Hanibal získal ocenění „The #1 New York Times Bestseller“ a zfilmované Mlčení Jehňátek bylo oceněno hned 5 Oskary.
A to byl teprve jenom začátek. Virtuální brutalita se mezitím stala běžnou součástí našich životů. Z televizních obrazovek denně vytečou hektolitry krve, v novinových stáncích lze běžně pořídit tituly typu Masakr motorovou pilou, šest dílů opravdu nechutného ,,seriálu“ Saw atd. Nejprodávanější autor v ČR Dan Brown násilím také zrovna nešetří. Viděl jsem zfilmované jeho ,,Anděly a démony“. Způsob, jakým likvidoval nepohodlné kardinály si s Thomasem Harrisem ničím nezadal. Třetí místo - Stieg Larson (nečetl jsem), ale podle několika recenzí to také není žádná Alenka v Říši divů. V české zemi není dítěte, které by nezkusilo hrát počítačovou hru, ve které pro zisk nějakých bodů, či postupu do dalších úrovní, musíte svému protivníkovi ustřelit palici. Samozřejmě s patřičným audiovizuálním efektem.
Nejhorší na tom je, že dnes už se nad tím trendem nikdo ani nepozastavuje. Ano, ani my – naše generace - jsme nebyli žádní svatouškové. Když to zlehčím, všichni jsme jako děti s uličnickým potěšením odříkávali říkanku ,,Ene, bene, lexa, střeva lezou ze psa...“. Většinou jsme tak ale činili potají, když se dospělí zrovna nedívali. Dobře jsme si uvědomovali, proč je ta říkanka zlá. Chápe to také dnešní nejmladší generace? Občas o tom zapochybuji. Hlavně když je vidím hrát si na školním hřišti na ,,wrestling“. Za tichého souhlasu rodičů. Nebo když se u soudu po vynesení rozsudku mladiství odsouzení diví, za co vyfásli takový flastr, když málem upálili dvouleté dítě. Určitě si vzpomenete... Divila se s nimi tehdy nemalá část populace, včetně pana prezidenta. Bohužel v tomto není Česká republika nijak výjimečná. Asi nebude úplně od věci připomenout případy, kdy si například ve Spojených státech nějaký adolescent vyřizuje účty se svými spolužáky, kantory, senátory pomocí samopalu. Takové děsivé zprávy přicházejí z celého světa a nejsou zas tak ojedinělé. Můžeme se utěšovat předpokladem, že pachatelé jsou psychicky narušení jedinci, kteří by se daného zkratového jednání stejně dříve či později dopustili, zároveň ale musíme připustit, že podhoubí pro takové zkraty tady je. Ruku v ruce s ním klesá i úcta k životu.
Ještě připomenu jeden článek v prosincovém Respektu -,,Urážka stvořitele.“ Renomovaný vysokoškolský profesor se zde snaží obhájit názor, podle kterého je vlastně úplně přirozené, že polovina pozemské fauny stojí na pokraji vyhubení. V prehistorii přece vyhynulo mnoho druhů, aniž bychom z toho mohli vinit člověka. Přírodní výběr je holt nemilosrdný. Zbývá dodat, vědecky postulovat, že člověk je také jen bytost z masa a kostí a jsme-li ekonomickými důvody oprávněni masakrovat slony...
...chtěl jsem tím jenom říct, že svět je plný paradoxů. Když někdo třeba napíše blog o Jezulátku, je svým okolím vnímán jako někdo, kdo je zralý na psychiatra. Brutalita, která tak vehementně proniká do naší kultury, pomalu začíná zkreslovat vnímání tradičních hodnot. Láska, porozumění, či solidarita vůči chudým a nemocným nám znějí tak nějak divně -slabošsky, jako by byly zahaleny odérkem náboženského fanatismu. Kdejaký inteligent se snaží veřejně pranýřovat Boha, snad aby získal body v nikdy nekončící, rovněž virtuální, soutěži ,,drsnější vyhrává.“ Milosrdenství je zprofanované slovo. Láska k bližnímu umělohmotná fráze. A z vánočního příběhu zbývá vyřešit už jen jediný otázník.
Tuším, že tento článek není úplně korektní, ale chtěl jsem si jen obhájit svou víru. Možná mě úplně přesně nepochopíte, nejsem taky žádný spisovatel. Možná, že můj závěrečný výrok vám bude znít hloupě, však byl také míněn s notnou dávkou nadsázky, ale zkuste se nad ním zamyslet:
Raději budu hledat Boha, než abych obcoval s ďáblem.
2024 ©