Sedim na nádraží a tupě zírám na kraj perónu, kde se prostor propadá do kolejiště. Bradu v dlaních, lokty vopřený o kolena. Vzpomínám. Moc toho není. Pětadvacet let jsem žral prach v jednom skladu. Pětadvacet let jsem poslouchal ty keci vo pracovní morálce, bezpečnosti práce, přístupu k zákazníkovi. Pětadvacet let jsem poslouchal jak hodinky.
Nechlastal, NEHULIL, nechodil za děvkama, nezaspal. Teď se cejtim, jako by...
...mi ujel vlak.
Pětadvacet let jsem leštil manažerům sandále, abych pak pomalu neměl na žrádlo...a voni si jezdili ve drahejch autech, lítali na drahý dovolený...Tak dost!
Dneska pojedu já!!!
Dneska jsem totiž naposled mladej, od zejtra už jen budu čekat na zubatou. Dneska to chci naposled rozjet, naposled si to užít, sbalit nějakou babu, vypadnout z tohohle zaplivanýho nádraží, zaplivanýho města, zaplivanýho skladu...
...jenže mi ujel vlak.
Je ráno, studenej vzduch se mi zařezává do plic, roztahuje je. Poslední živou věc na tomhle nádraží, v tomhle ohavným kousku světa. Sedim na lavičce, lapám po dechu, vedle mě vobrovskej těžkej kufr, sotva jsem ho sem dotáh...
Kolem mně se líně trousí stará bezzubá bába. Nabírá odpadky na lopatu, nahrnujíc je koštětem. Šmejdí tam a tady. Tu a tam. Práce je poslední zoufalý pokus dojít ke koruně. Najednou se zarazí, vohne se. Ulovila vajgla. Tříčtvrtečního. Sedá si ke mně, aby ho VYHULILA.
Tak už je to tady. Zubatá. Už si pro mě přišla.
Ko-ne-čná.
Chce se dát do řeči. Já nechci. Pche! Cigareta mi najednou smrdí. Odvracím se. Mám chuť zmizet, kufr mě ale drží na místě, kam jinam bych se s nim taky dřel.
Na vlak už nečekám. Beztak už žádnej vejlet nestihnu. Nikam už ani jet nechci.
Rozdám lidem dárky, aby žili líp, než jsem žil já, aby tu po mně něco taky zůstalo. Do hrobu si to nevemu.
Otevírám ten obrovskej kufr a vytahuju smyčec po tátovi. Čtyřicet let jsem ho neviděl - bejval větší, smrskl se, než jsem vyrostl.
,,Vemte si ho, paní. Je to vzácná relikvie.“
Bába ho drží v jedný ruce, v druhý má furt toho vajgla. Chce si ho prohlídnout. Ruce se jí třesou, nejde to. Nehtem vod palce si zkouší brknout, vajgla ve vidlici mezi ukazováčkem a palcem. Nezní to. Smyčec nikdy nezní, pomyslel jsem si, to až rozezní ty struny, krávo. Nahlas jí to ale neřeknu, mám vrozenou úctu k člověku, jen nechápavě kroutím hlavou. Vrací mi ho, chraplavým VYHULENÝM hlasem povídá:
,,Nech si to, k čemu mi to bude? Jsem už stará bába. Kdybys mi dal radši kilo na cigára.“
Smutně típá vajgla, DEFINITIVNĚ DOHULENÝHO. Zvedá se, aby ho po sobě zametla a pak se postupně odšourává ve scény.
Přijel vlak. Se skřípěním brzd, miluju ten zvuk, ucpal onu díru vedle nástupiště a vyvrhnul ven chodce. Jednoho chodce. Mlaďoučkýho. Na uších vobroský sluchátka, na tvářích se mu čepejřil děsně drsnej plnovous. Držel si svou lajnu, to voceňuju, vedla ho nejkratší cestou ven z nádraží. Neviděl, neslyšel, nevnímal. Sám sebe jsem se ptal: Je VYHULENEJ, nebo není?
Nestačim si všimnout, už se zase hrabu v kufru. Musí to bejt rychlá akce, řikám si, abych ho vůbec stih, než mi zmizí z obzoru. Namátkou vytahuju sušenej čtyřlístek. Slisovanej z knížky pohádek vod Karla Jarolíma Erbena, ze který mi vždycky před spaním četla máma.
V posledním možným okamžiku mu ho narvu před ksicht.
,,Tu máš, mladej, to je pro štěstí“
Rozpadl se na prach, když po něm zvědavě hmát. Z prstů mi zůstala trčet jen tyčka.
Povedlo se. Na kratičký okamžik jsem získal jeho pozornost. Jen neusnout na vavřínech.
,,Nemáš radši nějaký prachy, kámo?“
Pokrčili jsme na sebe rameny, nejdřív já na něj, pak von na mně, zahihňal se a vodkráčel vstříc svýmu čerstvě započatýmu životu.
Jo a VYHULENEJ nebyl. Zatím. Když mě míjel, všim jsem si, že má za uchem nenačatýho jointa.
A tak to šlo celej den.
Tlustá zrzatá pani odmítla baletní střevíček. Mám ho po sestřičce, tančila, ještě když byla malá. ,,Děláte si ze mně prdel?“ Rozčílila se, ale stačilo pár chlácholivých slov a za chvíli jsme spolu ujížděli na vlně hysterie, v hodně širokým obětí. Je prý samoživitelka. Potřebovala by někoho, kdo by dělal tátu dětem, sama už je nezvládá a pro sebe chlapa. HULILA by, nemá komu. Rozbrečela se mi na rameni. Pláč je nakažlivej, rozvzlykala mě taky, pobuleli jsme si spolu. Dotek ženskýho těla chutnal, i když ne bůhvíjak dokonalýho, ale nedoplakali jsme to spolu.
Koutkem oka jsem totiž zahlíd luxusní blondýnu. Pochodovala kolem nás, jako mažoretka, jenže vostrým tempem i lampy se za ní otáčely. Nekompromisně kráčela; směr východ z nádraží. Rychlostí blesku. Zůstávala za ní dlouhá voňavková stopa, dlouhá žíznivá čára. Hustá, skoro hmatatelná. Nepatřila sem, do těhle ubohejch kulis, vetřelec z jiný planety. Koukala odsud co nejrychleji zmizet, jako by se styděla tudy procházet, navyklá HULIT ve vyšších sférách.
Tu jsem musel dostihnout, tu jsem musel dostat, ať to stojí, co to stojí. Jenže, co bych jí tak dal? Chrastítko? Mám ho odjakživa, nejstarší a nejmilejší věc. Už ani nevím, od kdy a od koho ho mám. Vyskočil jsem, jako bych přised připínáček, jenže jak jsem tak rychle vyskočil, začalo se mi chtít chc... čůrat.
{Všimněte si, prosím, že literární hrdinové nikdy nekonají svou potřebu. Od června 2000 jsem přečetl zhruba stošestnáct knížek a nikdy nikdo v nich, ani nejdou, nešel na záchod. Je čas to změnit. Je čas prolomit to tabu. (Já si to můžu dovolit, je to můj blog, a trapnej už jsem stejně dost s tim HULENÍM. [Jedno močení na tom nic nezmění])}
A jak jsem tak močil, mušle plná vajglů, došlo mi, že byla tak luxusní, že nic luxusnějšího než peníze, pro ní nemůže existovat. Jenže těch jsem moc neměl.
Ty vole! Ty si zapomněl koupit dětem bonbóny!
Sypal jsem si popel na hlavu, když jsem se vracel vod pisoárů a závistivě pozoroval tři bezstarostně poskakující zrzatý hlavy.
Nejluxusnější dar v životě člověka je dětství.
Z mejch stárnoucích, od kouře zežloutlejch očí ukápla slza vzpomínek. Když dopadla na rozpálenej asfalt, zasyčela. Věděli jste, že pláč ve vesmíru bolí? Ve stavu beztíže slzy nikam neodtékají, zůstávají v slzných kanálcích. Ve vesmíru holt není prostor pro citečky.
Pak tu byl ještě pan doktor. Ve vobnošeným kabátě, díry v podpaždí, kterými mu vyčuhoval bílej plášť. Bejvalej pan doktor, toho času na penzi. Nikam nejel, jen se procházel. Času má dost, doma to zná, tak se courá. Dával jsem mu paličku na buben, skrz na skrz načichlou kouřem, vod jednoho hodně VYHULENÝHO bubeníka, z jedný MARIHUANOVÝ kapely. Od mýho bráchy. Nechtěl jí. Tak jsem mu nabídnul aspoň cíčko. Nechtěl ho. Jako lékař KOUŘENÍ nedoporučuje, navíc to leze do peněz, kdybych prý mu ty prachy radši dal.
Co furt všichni maj s těma prachama?
Dostal jsem vzteka, tak jsem si rejp, jízlivě jsem se ho zeptal, jestli už doktoři dostali vod eráru přidáno. Následovalo polknutí, suchej vzdech a jen stručná lékařská odpověď. Omluvnej úsměv. Rozpočtově se prý zase škrtá. Nasadil buřinu, poděkoval a odešel.
Bylo mi trapně. Neměl jsem to říkat, neměl jsem se ho takhle ptát. Nezasloužil si to. Tisíc let pomáhal lidem od jejich bolesti, od jejich nemocí a vyneslo mu to než jen ten starej, roztrhanej, vošuntělej kabát...
Sedl jsem si zpátky na lavičku ke svýmu kufru. Už se stmívalo, dal jsem si posledního práska, to už se mi klížila víčka a za chvíli jsem usnul, citově naprosto vyčerpán.....
Zdálo se mi, že tu byl zajíc v uniformě. Ten z Jen počkej zajíci. Bojácně přede mnou ustupoval a já za ním, s nataženou rukou, na dlani další dárek, dudlík. Krok sun krok, on zpátky a já zas za ním. Vydrželo nám to celou noc.
Spal jsem asi šest hodin. Nad ránem zas ta bába s koštětem, pookřála, když mě spatřila. Míří si to rovnou ke mně...
...kolem prolétl anděl, na křídlech holubic a šíleně se chechtal.
Tak jo. Tak povídej, co máš na srdci? Jmenuje se Maruška a má taky takovýho syna, taky takový hovado, jako jsem já.
Původní vydání:
2024 ©