Po měsíci tropických lijáků se nám konečně představilo to pravé léto. Pojďme se poklonit bohu slunce Reovi a vzdát mu hold i díky. Vždyť již přes 4,6 miliard let každé ráno neúnavně vyplouvá ve své sluneční bárce na nebeský oceán. I když tato staroegyptská hypotéza nakonec nebyla po tisíciletích vědecky potvrzena, i tak nám může astronomie vyprávět o Slunci mnoho zajímavého.
Hmoty je v nekonečné pláni prostoru méně než šafránu. Ještě, že má tendenci se shlukovat působením gravitační síly a tlaku záření. Když se jí nashromáždí dostatečné množství, vznikne hvězdná mlhovina, která po dosažení určité hustoty začne rotovat. Odstředivá síla rotaci ještě více zrychluje a pramračno se začíná smršťovat do tvaru disku. Protoplanetárního disku, jestli vás ten název neděsí. Dalším působením gravitace se vodíková koule uprostřed disku dále smršťuje, roste tlak a teplota až do bodu zažehnutí jaderné fúze. Stane se tak při neuvěřitelných 12 milionech stupních Celsia. Hvězda se rozsvítí a takhle nějak se narodilo i naše Slunce.
Jaderná elektrárna uprostřed sluneční soustavy se skládá z 92% vodíku a asi 7,8% helia a výroba sluneční energie v ní probíhá přibližně následovně. Na začátku se potkají čtyři protony čili samostatná jádra vodíku, která se tak dlouho spojují, až vytvoří jedno jádro hélia o dvou protonech a dvou neutronech, a ještě se přitom uvolní obrovské množství energie. Právě popsané kouzlo se nazývá jaderná fúze, přesněji proton-protonový řetězec, a odehrává se pouze v centrální oblasti Slunce, tedy v jeho jádře.
Kromě jádra se sluneční objekt dále skládá z ,,Vrstvy v zářivé rovnováze" a konvektivní vrstvy, kterou můžeme považovat za jakousi ,,atmosféru“ Slunce. Uvozovky jsem použil záměrně. Žlutý obr je celý plynný. Na rozdíl od Zeměkoule, která má pevný povrch s plynnou atmosférou. Za druhé, ani termín plyn není úplně přesný. Slunce je tak žhavé, že jeho atomy jaksi nedrží pohromadě. Jádra prostě neudrží své elektrony na uzdě a tak z plynu vzniká čtvrté skupenství hmoty – plazma. Jinak se v atmosféře sluneční dějí podobné děje, jako v atmosféře pozemské. Vznikají lokální teplotní rozdíly, masy plazmy se mezi nimi přesouvají a svým pohybem produkují zvukové vibrace. V atmosféře slunce fouká sluneční vítr a zpívá píseň meluzíny. Jak ale zní tóny sluneční? Jsou tak hluboké, že bychom je ani neslyšeli.
Na povrchu Slunce v rytmu těchto tónů tančí svůj tanec erupce. Několik tisíc kilometrů dlouhé výtrysky ionizovaného plazmatu doslova levitují v magnetickém poli. Udrží se v prostoru navzdory gravitaci i několik dní, záleží jen na aktuálním rozložení siločar. Levitace protuberancí však není jediným magickým jevem Slunce. Největší záhadu ukrývá sluneční korona. Zatímco vrchní vrstvy fotosféry na povrchu Slunce mají teplotu okolo 6000°C, korona, která se vyskytuje hnedle vedle, má milion °C. Celá záležitost se stává ještě podivnější, uvědomíme-li si, že hustota studenějšího povrchu je srovnatelná s hustotou pozemské atmosféry, kdežto hustota mnohem žhavější korony se blíží hustotě technického vakua. Stejně jako vy, i já bych očekával, že hustší hmota se bude více zahřívat. Na tomto paradoxu si astronomové doposud vylámali zuby a proto právem náleží do kategorie nevysvětlitelných záhad.
Ze superglobálního, tedy vševesmírného hlediska není na Slunci nic zvláštního. Dokonce spadá do kategorie hvězd nelichotivě označené žlutý trpaslík. Jenom v naší galaxii Mléčná dráha jsou takových milióny. Hýčkají si ostatní také život na nějaké modrozelené planetě? I když se nám z galaktického sousedství zatím nikdo oficiálně nepřihlásil, je těžké uvěřit, že ne. Proč by se Bůh tvořil s tak velikým vesmírem kvůli jedné maličké Zemičce? I darwinisté jistě shledají nepravděpodobným fakt, že by se to evoluci podařilo dotáhnout dokonce pouze u nás. Jako důkaz existence mimozemské civilizace by si vědci přáli zachytit nějaké kódované elektromagnetické záření. Lidstvo samo totiž produkuje spousty kódovaného elektromagnetického záření. Například rádia, televize nebo mobilní operátoři generují elektromagnetické vlny, které se za horizontem vydávají na nekonečnou kosmickou pouť. Proč jsme tedy žádné mimozemské vysílání sami doposud nezachytili?
Od vynálezu radiotelegrafu Nikolou Teslou v roce 1896 dopluly první pozemské rádiové vlny do vzdálenosti 113 světelných let. To není nijak daleko, když si uvědomíme, že od galaktického jádra nás dělí téměř 25000 světelných let. Navíc si myslím, že mnoho technologicky vyspělejších civilizací, než je ta naše, vesmír neobývá. Vzhledem k poměru stáří vesmíru, tj. 15 miliard let, a stáří Zeměkoule, tj. 4,5 miliardy let si dovolím předpokládat, že u nás šla evoluce nejkratší možnou cestou. Ale i kdyby měla vyspělejší civilizace technologický náskok řekněme statisíc let, nemohla by tudíž žít dál než na druhém konci Mléčné dráhy, abychom mohli naladit její rádiové signály. I když i v naší domovské galaxii můžeme objevit své partnery, pořád mluvíme o nepatrném zlomku z celkového počtu možností výskytu inteligentních světů ve vesmíru. Za druhé, vyspělejší civilizace nemusejí komunikovat zrovna rádiovými vlnami, ale třeba telepatickým přenosem myšlenek. Ťukáte si nevěřícně prstem na čelo? Možná by si stejně nevěřícně ťukali lidé v patnáctém století, kdyby jim někdo vysvětloval funkce mobilního telefonu. A pak mám v zásobě ještě jeden další argument. Podle dosavadního vývoje na Zemi to vypadá, že vyspělé technologie mají tendenci dobu životnosti inteligentních druhů spíše zkracovat. Asi už tušíte, na co narážím. Většina lidských technologických zázraků byla vytvořena nebo zneužita k vojenským účelům. Panu prezidentovi Obamovi se sice v červenci podařilo v Kremlu dohodnout snížení počtu jaderných hlavic na 1500 až 1675, ale i to bohatě stačí na několikanásobné vymazání biosféry z povrchu zemského. Jak dlouho naší civilizaci potrvá, než se dokáže sebezničit? Zatímco jaderná reakce v rukou Boha dala životu vzniknout, jiná v rukou člověka jej může úplně zničit. Kolik takových vyspělých civilizací ve vesmíru spáchalo technologickou sebevraždu dříve, než stačili vyslat svou kódovanou elektromagnetickou zprávu k nám? Může vám to znít jako mnohokrát obehraná písnička, ale fakt mi vadí žít s nukleární bouchačkou u hlavy. No nic, tak dál.
Co když některé civilizace přežívají, protože jsou vyspělejší tak nějak z duchovního hlediska a nic rádiového do prostoru nevysílají? Pokud se lidstvo nevydá cestou křesťanského ideálu bližního svého milovaného jako sebe samého, pak se obávám, že se nedožije poslední fáze slunečního života. Ještě asi 7 miliard let si budou naši potomci užívat stejného, stabilního Slunce jako my. Až se většina slunečního vodíku přemění na hélium, pak se žlutý trpaslík začne rozpínat až někam za hranice oběžné dráhy Venuše a možná pohltí i Zemi. Vyroste z něj červený obr a všechno živé nemilosrdně sežehne. Cítíte taky takový lehký stesk, i když tato událost nenastane dříve než za 7 miliard let? Mapa sluneční soustavy se v té době bude kreslit už jen bez Merkuru, Venuše a Zeměkoule. Slunce ještě jednou zažehne termonukleární fúzi. Palivem bude pro změnu hélium a vznikat budou těžší prvky, například kyslík nebo uhlík. I pro tento nevyhnutelný osud Bůh připravil životu zadní vrátka. Jupiterovy měsíce Europa, Ganymed a Callisto jsou pokryty vodním ledem. Až Slunce doroste do obludných rozměrů ,,Červeného obra", tyto ledy roztají. Doposud zmrzlé světy Jupiterovy se pak stanou novými adepty na titul hostitel života. Na dalších sto miliónů let, než se spálí všechno hélium, červený obr exploduje a zbude z něj jen bílý trpaslík.
zdroje: wikipedia, aldebaran.cz, mfweb.wz.cz
Původní vydání:
http://salvet.blog.respekt.ihned.cz/c1-45962090-jak-zni-tony-slunecni
2024 ©