Pokusil jsem se vytvořit kvantovou teorii lidské mysli. Hypotéza zprvu vznikala jako recese, ale nakonec mě překvapila svojí schopností elegantně vysvětlit mnohé aspekty naší reality. Některé souvislosti mi doslova vyrazily dech. Posuďte sami.
Jeden z duchovních otců kvantové mechaniky Richard P. Feynman kdysi přiznal, že jí podle jeho názoru nerozumí nikdo na světě. Jelikož je kvantová mechanika už od dob svého vzniku tak těžko stravitelná, ani já jsem se jí nikdy nesnažil pochopit. Naučil jsem se z paměti postuláty, které z ní plynnou a uvěřil jsem, že jsou pravdivé. Osobně se domnívám, že kvantová teorie působí proto tak zmateně, protože se vědcům ještě nepodařilo odhalit celé její tajemství. Vidíme jenom vršek hory, zbytek nám zůstává skryt pod mrakama. I navzdory této své zdánlivé neúplnosti patří k nejúspěšnějším fyzikálním teoriím vůbec, její předpoklady byly totiž do puntíku experimentálně potvrzeny. Ať chceme nebo ne, kvanta nakonec překročila hranice teoritecké fyziky, pronikla do našich životů a stala se nezbytnou součástí gramotnosti dnešní populace. Když se řekne kvantová mechanika, každý tak nějak alespoň tuší o čem je řeč.
Pokusím se shrnout tu špetku poznatků, se kterou jsem měl doposud čest se seznámit. Přívlastek kvantová získala díky faktu, že velikost energie elektromagnetické vlny nenabývá libovolných spojitých hodnot, ale je násobkem frekvence a Planckovy konstanty. Energie se tedy v přírodě vyskytuje výhradně ve kvantech. To má tu výhodu, že když je nějaké těleso ohřáté na určitou teplotu, součet příspěvků všech elektromagnetických vln jím vyzářených není nekonečno, což by byl pochopitelně nesmysl, ale konečné celé číslo. De Broglie rozšířil pole působnosti kvant, když zjistil, že se nenakvantovává pouze elektromagnetické záření, ale také částice samotné hmoty. Vyšperkoval tak myšlenku, kterou už před ním nakousl Einstein se svým slavným vzorcem éserovnáemcénadruhou, ze kterého vyplývá, že hmota a energie jsou ze stejného těsta. Na kvanta si tedy nehrají pouze fotony, ale také elektrony a kvarky tj. všechny elementární částice. Jinými slovy hmota je vyšší modifikací energie.
Pro potřeby svých úvah bych si dovolil připomenout ještě 3.termodynamický zákon, ve kterém se tvrdí, že při teplotě absolutní nuly je entropie látky rovna rovněž nule. Při teplotě -273°C se totiž veškerý tepelný pohyb částic úplně zastaví. Atomy dočista zamrznou. Hmotné systémy se pak díky tomu nachází ve stavu nejvyššího uspořádání. Teprve dodáme-li objektu energii, vzroste jeho teplota a jeho částice se rozkmitají. S velikostí energie se tedy zvyšuje neuspořádanost neboli entropie systému. Energie je tedy protikladem, nebo přesněji řečeno doplňkem, uspořádanosti.
Každý hmotný objekt má nějakou složitost, nějakou definovatelnou míru uspořádanosti, anebo, řečeno antonymem, nějakou míru entropie. Každý hmotný objekt disponuje nenulovým obsahem informace, což mě opravňuje vyřknout tvrzení, že hmota je nejen modifikací energie, ale též modifikací uspořádanosti. Jinými slovy, hmota resp. vyjádření její míry - hmotnost je ekvivalentní nejen s energií, ale také s informací.
A pakliže se energie v realitě vyskytuje výhradně ve kvantech, očekával bych, že se ve kvantech musí vyskytovat také informace.
Zaměřme se ale ještě detailněji na pojem energie. Hlavní jednotku energie v soustavě SI všichni známe pod označením J[joule]. Jeden joule je práce, kterou podle definice vykoná síla 1 newtonu po dráze 1 metru. Fyzika zná 4 druhy sil, síly jaderné silnou a slabou, sílu gravitační a elektromagnetickou. Zkusím teď jednu fintu. Zaměním slovíčko ,,síla" za slovíčko "uspořádanost" (řekli jsme si, že síla-energie je modifikací informace) Bude to znít asi takto: Můžeme si tedy definovat 4 druhy uspořádanosti. Silná jaderná uspořádanost předepisuje kvarkům, jak se sestavit do protonů a neutronů. Proti ní působí slabá jaderná entropie, odpovědná za Beta rozpad neutronu na proton, elektron a neutrino. Dnes již není nijak užitečná, ale údajně pár okamžiků po Velkém třesku způsobila nadbytek protonů nad antiprotony. Vděčíme jí tedy za to, že po následné anihilaci nám vůbec nějaká hmota zbyla. S gravitační uspořádaností se denně setkáváme na vlastní kůži. Předepisuje formu zakřivení prostoru, tím nás drží při zemi a diriguje tanec nebeských těles jak ve sluneční soustavě, tak i v celém vesmíru.
Připomeňme, že šifru elektromagnetické uspořádanosti lidé rozluštili teprve nedávno a tak jsme si mohli dopřát nejprve rádiové a později televizní vysílání. Vývoj elektrotechniky nakonec vyústil v neskutečný rozmach výpočetní techniky.
Podle pravidel elektromagnetické uspořádanosti se mimo jiné vytváří chemické sloučeniny včetně té nejsložitější, kterou je bezesporu DNA. Hypotéza, která aspiruje na to, stát se dlouho hledanou definici života, se pomalu vynořuje na světlo světa. Považujeme-li světlo za druh elektromagnetického vlnění, můžeme analogicky, podle totožných logických pravidel, chápat život jako druh elektromagnetické uspořádanosti. Ale nepředbíhejme. Fyzikové předminulého století, pátrající po podstatě světla, také začínali částicovým popisem světla. Teprve dvou štěrbinový experiment odhalil vlnový charakter elektromagnetického záření-světla. Stejným procesem objevování jako kdysi optika prochází i biologie. Doposud se život definuje pouze částicovým popisem a sice nezbytnou přítomností DNA. Tedy dobře poskládaných atomů uhlíku. Ale život není jen maso. Samotný výskyt DNA nestačí k tomu, abychom mohli něco, nebo někoho provolat za živého. Slyšeli jste někdy o životní energii? Poněkud zprofanovaný a archaický termín, který na základě úvah z předchozích odstavců již můžeme upřesnit. Nejedná se totiž o energii ve fyzikálním významu slova, ale o její modifikaci tedy o uspořádanost. Hledanou „životní energií“ je kvantum informace, jakýsi kód, nebo chcete-li operační systém, který vlévá masu život do cév.
Zhoupneme-li se na vlnách našich úvah, můžeme z této čerstvě narozené hypotézy odvodit i vlnově-částicový dualismus života. Kdyby si někdo během dvou štěrbinového experimentu zkusil netestovat elektrony, ale libovolné živé tvory, řekněme mouchy, také by nebylo předem jasné, stejně jako v případě elektronu, kterou štěrbinou daná moucha proletí. Trajektorie živých tvorů by byla po vzoru elektronů určena rovněž pravděpodobnostní vlnou. Pakliže můžeme ve kvantové mechanice určit polohu částice pouze přibližně, stejně těžko budeme předpovídat polohu života. Ve světle těchto úvah jsem si dovolil navrhnout termín vlnově-částicový dualismus života, ale netrvám na něm. Může se zdát být lehce zavádějícím označením. Přesnější by jistě bylo použít přívlastek softwarově-částicový, nebo chcete-li astrálně-částicový.
Elektromagnetické záření ale není jen světlo. Je rozděleno do několika druhů, vzájemně se lišících vlnovou délkou a tím i „obsahem“ energie. Podobně by měla také elektromagnetická uspořádanost kvant života nabývat různých kvalitativních hladin, rozdělených podle míry „obsahu“ informace.
Určitě se shodneme na tom, že kvantitativně nejvyšší modifikací informace je inteligence. Včetně té lidské. A souhrn inteligence člověka-jedince, myslím tím jeho mysl, psychologové označují termínem bytostné Já. Tento termín zahrnuje všechny jeho dosud objevené složky. Vědomí, nevědomí, podvědomí, nadvědomí atd.
Lidské ego tedy existuje ve kvantech. I když působí navenek hladce, na detailní úrovni bychom mohli pozorovat divoké fluktuace myšlenek.
Souhlasím s vámi, poslední odstavec působí z pohledu materialismu poněkud rozpačitě. Uvědomme si, ale, že kvanta lidské psychiky byla východní mystikou objevena již dávno. Zkusme být trošku poetičtí a držme se tradice, která tak nějak intuitivně korespontuje s našimi úvahami. Říkejme pracovně těmto kvantům psychiky - „duše“. Nebo si můžeme vypůjčit názvosloví používané indickými náboženstvími, ve kterých se vžilo označení átma, védanta.
Ještě se ve zkratce pokusím se obhájit své domněnky aplikováním zákonů, které používá kvantová mechanika, na některé vybrané aspekty psychologie. Tak tedy vězte, že princip neurčitosti objevil před dávnými časy buddhistický mnich Kamašíla. Až 12 století po něm si jej vypůjčil německý fyzik Heisenberg, aby s jeho pomocí omluvil svojí neschopnost současně změřit . A očem vlastně Heisenbergův princip neurčitosti je? Ve stručnosti: Čím přesněji změříme hybnost nebo polohu nějaké elementrární částice, tím méně přesněji můžeme určit tu druhou. Lidská mysl se chová podobně. Sám bych to nesvedl vyjádřit přesněji a tak budu citovat dalajlámu z knihy Vesmír v jediném atomu str. 172:
Buď lze zaměřit koncentraci mysli na jedinou věc a nebo lze tuto věc analyzovat. Jedná se o dva odlišné duševní procesy, které se navzájem oslabují. Soustředěné zaujetí zvoleným objektem vyžaduje schopnost udržet pozornost na onom objektu ve stavu jistého splynutí s objektem, zatímco analýza vyžaduje řízenou aktivitu, v níž mysl přechází z jednoho rysu objektu na druhý, popřípadě zkoumá jeho asociace s okolím, čímž je rozptylována původní koncentrace na daný objekt...
Pohodlně lze nalézt také psychologický Pauliho vylučovací princip. Ten kvantový v originále říká, cituji pro změnu wikipedii, že žádné dva nerozlišitelné fermiony nemohou být ve stejném kvantovém stavu. Přeloženo do jazyku prostého rozumu, v elektronovém obalu každého atomu může být v konkrétním kvantovém stavu pouze jeden elektron a že každé dva elektrony v jednom atomovém obalu se liší v hodnotě alespoň jednoho kvantového čísla. Těžko si lze představit jedinečnější a unikátnější entitu než je lidská duše. Můžeme tedy s klidem prohlásit, že se dvě duše nikdy nemohou nacházet ve stejném psychickém stavu, natožpak v jednom těle. A protože Pauliho vylučovací princip je výsadou fermionů, lze z toho odvodit další překvapivý závěr. Duše mají poločíselný spin.
Vida. Další záhada rozluštěna. Pokud by byl spin duší živých tvorů výhradně kladný, pak by bylo snadné vysvětlit, proč se DNA v pozemských organismech vyskytuje výhradně v pravotočivé formě.
Závěrem popusťme ještě více uzdu fantazie a nechme se na jejích vlnách unášet až za hranice dosud objevených poznatků psychologie. Až za hranice příčetnosti. Důsledky právě nastíněných hypotéz kvantové psychologie nás mohou zanést do zrádných vln parapsychologie. Smiřme se s faktem, že mysl některých zvídavých jedinců dokáže vyplodit vskutku neobvyklé dotazy. I na ně je ale potřeba hledat odpovědi a kvantová psychologie má potenciál je skutečně nalézt. Co je pravdy na tom, že živé organismy jsou obdařeny aurou? Může se lidská mysl odpoutat ze svého uvěznění v mozkových závitech? Mluvíme-li o mysli, jako o druhu elektromagnetické uspořádanosti, pak musíme připustit existenci substance, která by na poli psychologie odrážela vlastnosti elektromagnetického pole. Tedy energetického pole, které existuje v prostoru samostatně, i když je nelokálně vázáno na elektricky nabité částice. Na základě této analogie sice ještě nechci tvrdit, že se duše může posmrtně vyvázat ze závislosti na hmotném těle, ale jistý pocit naděje to ve mně vzbuzuje. Konec konců fyzika taky neumí přesně odpovědět na otázku, co je to elektrický náboj a konec konců sám guru moderní psychologie Carl Gustav Jung odmítl považovat všechny projevy bytostného Já za striktně fyziologické.
Zdroje wikipedia, Jeho Svatost Dalajláma: Vesmír v jediném atomu.
Původní vydání:
http://salvet.blog.respekt.ihned.cz/c1-45953280-kvantum-mysli
2024 ©