(Moje dosud nejdelší a nejpracnější básnické dílo. Protože mám pocit, že již na iDnesu zapadlo nánosy času, dovoluji si ho zde exhumovat.)
Zas kráčím na prahu léta,
brzo ráno, právě svítá,
v dáli sůva zpívá ještě.
Vzduch voní končícím deštěm.
Štípe mě do očí, to cítím,
jak síra tu vůni sytí.
Pocity zmaru prohlubuje,
právě odkvetlá magnolie.
Z cesty mokrý puntíky už mizí
a ďábel pampelišky sklízí,
brutálně červenou sekačkou.
Utíkám. Za první zatáčkou
klopýtám- asfalt samá díra.
Nevnímám, žal mé srdce svírá.
Ježto už Vergilia není,
nechť sám Dante Alighieri,
průvodcem je mi na tu štreku
infernem moderního věku.
Odhoďme pochyby za hlavu,
neb Dante měl přesnou představu,
když sepsal Božskou komédii,
co peklo je a jak mrtvý žijí.
Nevím, jestli se vyplácí,
dělat si z pekla legraci?
Sám Dante, když cestu dokončil,
vrátil se do světa a dál žil.
Co se pak lidem přihodilo,
že se nám peklo převtělilo,
po tak dlouhé plavbě časem,
z fantazie dolů na Zem?
Historie už nepozná,
kde jsou kořeny toho zla,
kdo koho první udeřil,
kdo koho vyhnal ze dveří?
Snad ani Dante se nenadál,
co ďábel nám lidem našeptal.
Zaplatit prý je třeba hroznou daň,
vždyť pouze nejukrutnější zbraň,
rozmotat může klubko sváru,
zárukou být věčného míru.
Zeptejte se však v Černobylu,
jakou to jádro skrývá sílu.
Ďábel se tomu dodnes tlemí,
co to za hračku seslal Zemi.
Danajský dar nám byl vskutku dán,
prý dobrý sluha, ale špatný pán.
Kde však hledat toho sluhu?
U bran pekel prvního kruhu.
Sami jsme toho příčinou,
že lesy smogem vyhynou.
Než najdou důvod naši vědci,
vyhynou zatím nosorožci.
Takový názor měl bych na to,
že za to může nejspíš zlato.
Ekonomický zájem nám je
přednější nežli ekologie.
To proto nás má Lucifer v hrsti,
že zlatým řetězem chrastí.
Nuže v druhém kruhu pekla,
hle, tam, kde dřív řeka tekla,
odporně teď páchne bláto,
však nezapomínejme na to,
že ačkoliv máme mobily,
nepřežijeme ani na chvíli.
Až vyhynou všechny stromy,
též my vyhyneme s nimi.
Snad Dante už tušil význam vět,
o tom, že bídný je náš svět,
že bohatství a vládu taky,
získávaj ti, co kradou jak straky.
Vždyť bankéři a politici,
současné krize jsou viníci.
Důvěru ve finanční trhy,
splácíme obrovskými dluhy.
Ze světa blahobyt už mizí,
co zaseli jsme jiní sklízí.
Ve státních kasách zeje díra,
demokracie v křečích zmírá.
Nápis pak bude mít na hrobce,
že zavraždila ji korupce.
Ve třetím kruhu pekla snadno.
hamižnost nás táhne na dno.
Není-liž dost toho marastu?
Mládež se utápí ve chlastu.
A ti co se neničí chlastem,
podléhaj jiným závislostem.
V krvavých hrách na počítači,
násilí se děti přiučí.
Celé dny u toho prosedí,
slunce už pomalu nevidí.
Vždyť virtuální realita,
žel není jen hrozba skrytá,
totiž ty případy zlovůle
psané samopalem ve škole.
Ač na ní nelpí přímá vina,
čtvrtý kruh pekla skrz ní vzlýná.
Padlý anděl smíchy se zajíkal,
když v ráji nám kůži oblíkal.
Sto odstínů barev připravil,
cejch temnot tak lidem vypálil.
Ten plán mu vyšel dokonale,
nenávidíme se neskonale.
Z lásky k bližnímu je rázem prejt,
totiž jen tomu dá satan glejt
(na ryzí člověčenství patent).
kdo kliku má a správný pigment.
Kvůli prokleté barvě kůže,
člověk člověka i zabít může.
Mám však vzkaz pro pány eugeniky:
někam daleko do Afriky
kolébku lidstva umisťuje,
výzkum věd archeologie.
Tak, rasisto, už radši ztichni,
přistěhovalci jsme tu všichni!
Když do „černých ksichtů“ nadáváš,
pátý kruh pekla uctíváš.
Stará fotka z mládí už bledne,
blíží se stáří – bude bědné.
Nedělejte si žádné iluze,
že na penzi vám bude blaze.
Kmet totiž svou dlouhověkostí
předplácí si též roky bolesti.
Tělo krásné a mladé kdysi,
připomene spíš čarodějnici.
Ergo v osmdesáti se lidské žití,
utopí v hlubinách krutobití.
Až věk vyřadí z provozu hlavu,
pak odvezou nás do ústavu.
Do prázdna tam budem zírat,
celý den tu hlavu hledat.
Až vyřadí z provozu srdce,
po zbytek času na kapačce,
šestý kruh pekla čekajíce,
nebudem životu lkáti více.
Avšak nejen stáří je prokletý,
hle dnešní lekce sexuality:
chlap nedokáže bez ní měsíc žít
a zároveň se z toho nezbláznit.
Kalich touhy však zákeřná je lest,
je to odměna a rovněž trest.
Naplnit nelze nikdy po okraj.
Nebohý muž, aby šel světa kraj,
jak pan Vrchlický tvrdil kdysi.
šel s hlavou rozbitou a bosý,
pro pouhou vidinu klínu.
Pro malou dávku oxytocínu!
Jásejme nikdy nebylo líp.
Dnes cudnost je jenom trapný vtip,
věrnost vzpomínkou na loňský sníh
a láska už dávno není hřích.
Proč však nazývat to milováním?
Dávno v tom aktu citu není,
Dnes každý se s každým miluje.
Děvky, sex a pornografie.
V sedmém kruhu pekla zcela,
srdce se na kámen proměnila.
Pochopit lze hrátky dospělých
odpustit slabost chvil vášnivých,
ale nutno přitom věděti,
že rozhodně nejsou pro děti.
Řekněte, co je to za zmije,
jež láká zvrhlá pedofilie?
Pánbů ví, pln beznaděje,
co se mu to v církvi děje.
Drzé peklo svým osmým kruhem,
nezastavilo se ani před kostelem.
Však mlýny páně stále melou,
skřípou píseň neveselou,
snad po tenké hraně kráčí,
kdo beránka ke zdi tlačí.
Myslím si však, že to nestačí,
nápad měl bych trochu jinačí,
jak trestat tyhle kratochvíle.
Tyč bych jim narval do prdele!
Hůř už být nemůže; bude lépe.
Hle, oslavy zla velkolepé;
Totiž i čert hrůzou zbledne,
když zpět do dějin se ohlédne.
Je fascinován a ohromen,
cítí se na hlavu poražen,
vynalézavostí v krutosti
a urputností nenávisti.
Leč první slzu do očí ďáblových,
dokázal vehnat právě mnich.
Vzpomeňme svatou inkvizici,
a upalování žen na hranici.
Pak prohrál, čert, bulel, jak malý kluk,
nad nesmyslností oněch muk,
zvraceje hnusem v Osvětimi
před komorami plynovými.
Nekonečná touha po moci,
matkou bývá té nemoci.
Válčením pro víru i bez víry,
házením křesťanů lvům do díry
a kamenováním nevěrnic
se zrodilo ďáblů na tisíc.
Když člověk kruhy pekla roztáčí,
i satan sám se strachem přikrčí.
Čtěte více !!!!
* báseň je součástí blogové sbírky básní:
Hlava v koši
Původní vydání
http://salvet.blog.idnes.cz/c/286494/Bozska-komedie-2012.html
2024 ©