Archetyp vola

Napsal Standa Salvet (») 25. 4. 2014 v kategorii Bibliofilium, přečteno: 2134×
archetyp.jpg

Paolo Coelho. Jeden z nejprodávanějších a nejúspěšnějších autorů dneška. Celosvětově, ale i u nás. Musím říct, že po zásluze. Věřte mi to, vím to. Přečetl jsem všechny jeho knihy, které kdy vyšly v češtině. Některé dokonce dvakrát.

Jaké je tajemství jeho úspěchu? V jeho knihách se téměř nevyskytuje násilí. Neteče v nich krev. Postavy jeho knih nejsou mučeni, pronásledováni, netrpí frustracemi. (tedy až na Vítěze – Vítěz je sám, Argo 2010). Naopak, Coelho obvykle píše o hledání duchovní cesty, o meditacích, o mystice, ale hlavně o naději. Povzbuzuje své čtenáře, aby se nevzdávali svých snů. Když jsme prý dostatečně vytrvalí a cílevědomí dokážeme naplnit svá nejtajnější přání. Přitom jen tak, jakoby mimochodem o sobě tvrdí, že on je ten pravý bojovník světla, který na své sny nikdy nerezignoval. Apeluje na své čtenáře, aby si z něho vzali příklad a následovali hlas svého srdce ...

….a oni mu to baštěj.

Jenže:

Ústřední myšlenka jeho knih, mnohokrát dokola omílaná, totiž ta, že máme jít za svým vysněným cílem takříkajíc přes mrtvoly je úplně scestná, protože je sobecká.

Vysvětlím. Cílem každé mystické cesty, ať je to křesťanství, judaismus, buddhismus je jednoznačně pokora. Ovládnutí své vlastní mysli, zkrocení zlého ega, což za odměnu přinese osvícení (v buddhismu) respektive v náboženských systémech kontemplaci s Bohem. K tomuto cíli se dá dojít dvěma různými způsoby:

  • Za prvé: (složitěji) a za účasti obrovské píle kontemplativním životem někde v ústraní, v klášteře. Tato cesta není vhodnější, jak by se mohlo na první pohled zdát, rozhodně není přímočařejší. Málokomu se totiž podaří naplnit. Většinou vás to časem přestane bavit, protože všechna duchovní cvičení, například ta prezentovaná v knihách Paola Coelha, vedou jenom k uměle navozeným stavům. Řekl bych, k předstíraným, vsugerovaným pocitům kontemplace.
  • Nebo za druhé: Do cíle se dá dojít mnohem přímočařeji skrze obyčejný život. Skrze sebeovládání v konkrétních životních situacích, ve kterých čelíme skutečným problémům.

Vemte si například rodičovství a zejména výchovou dítěte. Dětská duše je čistý nepopsaný list a a úkolem rodičů je naplnit tím nejlepším příběhem, jaký jsme schopni vyprávět. Kdo děti má, ví o čem mluvím. Stojí to nezměrné úsilí, sebezapření, cit pro věc, pevnou nezdolnou vůli, neustálou pozornost a soustředění, protože každičký detail může celý projekt pokazit. Ve srovnání s tím jsou všechny ty rituály a meditace planou hrou, bojovkou na dětském letním táboře. Teprve úspěšně zvládnutou výchovou potomstva se stáváme skutečnými duchovními mistry.

Budu vycházet z předpokladu, že Paolo Coelho nemá žádné potomky. Četl jsem jeho biografii, knihu F. Morraise – Mág, není tam o nich ani zmínka. A kdyby je měl, tak se o ně moc nestará. Jinak by se nemohl sebrat a odjet si na dva měsíce do nevadské pouště lovit anděly, trávit dlouhé měsíce na cestě do Santiaga de Compostella, nebo projížďkou po Transsibiřské magistrále. Nebo by možná mohl, ale raději by zůstal na blízku svým ratolestem.

K čemu by mu bylo čelit těmto falešným výzvám? Zbytečným mrháním energie. Připadal by si jako voják, který nikdy neopustil cvičiště. Atlet, který celý život jen trénoval, nikdy se nezúčastnil žádného závodu. Laskavý čtenář promine, ale jako již zasloužilý rodič se domnívám, že Paolo Coelho jen bloudí v mlze, honí se za chimérami. Vymýšlí si nové a nové, čím dál tím malichernější výzvy. Utápí se v blbostech, přitom nikdy není a nebude sám se sebou spokojen. Nikdy nedojde naplnění, byť by ovládal všechny meditační techniky světa, hovořil s anděly nebo snad dokonce s Bohem. Proč? Protože smysl lidského života tkví v něčem jiném. Není od věci si uvědomit zásadní genetický fakt; fundamentálním posláním existence lidského jedince by mělo být splodit potomstvo. Mít rodinu. Prostě poslat své geny do dalšího kola. Předat štafetu.

Paolo Coelho je tak moc zahleděný do sebe, že přes všechna ta duchovní cvičení, vykonané poutní cesty, či ty jeho polokřesťanské rituály Tradice toto nechápe. Navzdory tomu, že sám sebe chvástavě pasuje do role mystika, ignoruje základní myšlenku Kristova odkazu. Totiž, že se máme vykašlat na své vlastní potřeby a touhy a spíš se obětovat pro druhé, čili milovat bližního svého jako sebe samého. Paolo Coelho tuto základní tezi křesťanství neustále ignoruje. Možná, že záměrně. Trpí zbytnělým egem. Nevidí si dál, než na špičku nosu. Vždycky chtěl být slavným spisovatelem a protože byl pro něj vždycky důležitý jen on sám, tak tomu snu mohl věnovat veškerou svou energii. Děcka by mu překážela, rodina by mu vystavěla na cestě k cíli nepřekonatelnou překážku. Protože dostal do vínku nesporný talent, tak se tím slavným spisovatelem nakonec stal – nutno podotknout, že s velkou dávkou štěstí.

Myslím, že tento osobnostní typ je ve společnosti hojně zastoupen. Paolo Coelho určitě není jediným svého druhu, byť je jeho typickým představitelem. Do této kategorie bychom mohli zařadit mnoho dalších ,,úspěšných“ umělců, sportovců, manažerů. Nechci nikoho konkrétního jmenovat, abych neurazil. Poznávací znak- cílevědomost. Jedná se o jedince, kteří si vytyčí v dálce nějaký cíl a pak ho slepě následují. Nevidí napravo, nalevo, nehledí na vynaložené prostředky, neberou na nikoho ohledy. Prostě jdou a jdou a jdou. Táhnou vpřed ohromnou silou - jako ti příslovečný volové zapřažený v pluh.

Jejich charakteristickou vlastností je paličatost, panovačnost a především obludné ego, které nejen, že  svého hostitele pasuje do role výlučného středobodu vesmíru, ale samo o sobě je středobodem tak nabobtnalým, že vnější životní aspekty vytlačuje až někam na periferii. Logickým vyústěním je, že takto postižení jedinci absolutně nejsou ochotni ke kompromisům. Nesnesou odpor. Každý pokus o zblížení se s nimi končí fiaskem. Umírají osamoceni. Jsou osamoceni. Žijí osamoceni, nebo ve svazcích tak volných, že jejich manželství jsou manželstvími v podstatě jen formálně. Zásadně se nerozmnožují. (tedy pokud jim neplánovaně ujedou nohy, své potomky stejně nakonec někam odloží).

Vlastně je mi jich líto. Jsou jako ten volek v Betlémě. Stojí na privilegovaném místě, jsou přece slavnými spisovateli, hned vedle kolébky Kristovy, jenomže přežvykujíc slámu, jen tupě zírají na zázrak zrození.

Původní vydání

salvet.blog.idnes.cz/c/249905/Archetyp-vola.html

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
Článek ještě nebyl okomentován.


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
[*1*] [*2*] [*3*] [*4*] [*5*] [*6*] [*7*] [*8*] [*9*] [*10*] [*11*] [*12*] [*13*] [*14*] [*15*] [*16*] [*17*] [*18*] [*19*] [*20*] [*21*] [*22*] [*23*] [*24*] [*25*] [*26*] [*27*] [*28*] [*29*] [*30*] [*31*] [*32*] [*33*] [*34*] [*35*] [*36*] [*37*] [*38*] [*39*] [*40*] [*41*] [*42*] [*43*] [*44*] [*45*] [*46*] [*47*] [*48*] [*49*] [*50*]   [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel devět a pět