Je únor. Rusáci zas vypnuli plyn. Podle oficiální verze se s Ukrajinou nedohodli na poplatcích za pronájem plynovodu. Podle neoficiální: plynu už není nazbyt a tak proudí novým plynovodem do politicky loajálnější Číny. Každopádně teď v EU klepeme kosu a je v celku jedno proč... pravdu se stejně nikdy nedovíme, byť by byl opravdový důvod sebeprozaičtější.
Elektřina už taky neběží. Po té, co si všichni zapnuli přímotopy, zhroutili rozvodnou síť. Třetí a čtvrtý narychlo upečený blok Temelína by sice možná zvýšenou poptávku dokázal uspokojit, jenomže transformátory v rozvodnách takovou zátěž neustály a vypařily se. Blackout ale není nakonec tak hrozný, jak nás mediální masáž elektrárenských gigantů léta strašívala.
Jídla máme pořád dost. Naštěstí. Vietnamci ve večerce mají i v těchto mrazivých časech otevřeno. Sice všechno smaží asi tak pětkrát dráž, ale pořád se to dá zaplatit. Tak se holt v létě nepojede k moři. Chybí akorát čerstvé pečivo - chlebu si západní civilizace stejně dávno odvykla.
Po prvotním šoku si na novou, zhola nečekanou situaci začínám pomalu zvykat. Všechno zlé je k něčemu dobré. V mezeře, kterou jindy vyplňovala pravidlená porce multimetiální zábavy, zjišťuji, že mám najednou spoustu času na rodinu. Světe div se, celé hodiny si s rodinou povídáme. Máme o čem, tolik jsme si toho nestihli říct. Není fotbal, není hokej, není facebook, není blog. V televizi nejdou seriály. Televize totiž vůbec nejde. Pokaždé když kolem té mrtvé skřínky v obýváku procházím, nevím, jestli se mám smát, nebo brečet, . Pokaždé mě ten hořko-sladko-kyselý pohled překvapí. Jinovatkou pokrytá obrazovka a v rohu nápis Full-HD.
Alespoň se konečně pořádně vyspíme. Tma je od půl šestý a ve tmě se nedá dělat nic jiného než spát. V noci mínus dvanáct, na lásku je zima i pod peřinou (pardon, pod technologicky vychytaným dutým vláknem). A kromě toho, všichni spíme v jedný místnosti – v kuchyni. Bydlíme ve staré zástavbě, takže nebyl problém exhumovat už za Husáka zazděný komín, kterýž pak je situován právě v kuchyni. Ve sklepě nám léta překážela zrezivělá kamínka, která tam zůstala po dědovi. Dávno jsem je chtěl vyhodit, ale neměl jsem to srdce. Nedokázal jsem se přenést přes nostalgické vzpomínky manželky, která byla odhodlána bránit je do krve, protože si je asociovala se svým dětstvím. Po mnoha lítých bitvách, srdce rvoucích rozpravách o jejich zbytečnosti, jsem to vzdal a vzal je na milost. Jsou holt po dědovi.
Zaplať pánbů je přede mnou ubránila. Že by prozíravost? Ženský někdy viděj dál.
Dochází nám ale topivo. Plameny jsou nenasytný. Les je daleko a navíc je střežen ozbrojenými hlídkami. Nábytek už dávno shořel. Všemožně se snažím zahnat tu neustále se vracející, opruznou myšlenku, zjevující krutou a nevyhnutelnou pravdu. Zbývá jediná možnost. Na řadě jsou knihy.
Poslední zbytečky našeho majetku, co ještě můžou hořet a hřát.
Vůbec se mi do toho nechce, ale když jsou v sázce holé životy, musí kultura stranou.
Knih máme doma na štěstí (v neštěstí) dost. Asi tak dva kubíky. Z části je to další dědictví po dědovi, z části jsme i my, naše generace, rodinnou bibliotéku hojně obohacovali. V místních knihkupectvích jsme bývali častými hosty, s knihkupci si tykali a často pak podléhali lákavé vůni čerstvých stránek. Není divu, máme knihomolství v genech a snad proto se knihy stali neodmyslitelnou součástí našich světů. Vypěstovali jsme si k nim fyzický vztah. Uhnali si biologickou závislost.
O to to teď bude horší.
Sedím ve vaťáku mezi náhodně poskládanými komínky z knih. Beru je do ruky. Jednu po druhý, jako bych se s nimi loučil.
První půjdou na řadu Fučík a Bezruč. To je jasný.
Pak jedenáct dílů o mašince Tomášovi. Děti tomu už odrostly.
Jenomže, počítám, to je tak na jeden večer. Co bude dál? Jak dlouho vůbec hoří kniha?
V rámci nastoupeného trendu vypořádávání se s komunistickou minulostí by se nabízel třeba Dostojevskij. A Puškin? Čím jsem starší, tím víc mě ruští klasikové lákají. Viděl jsem totiž film Karamazovi a úplně mě dostal. Zaťali do mojí duše sekyru zvědavosti vůči ruské klasické literatuře opravdu hluboko...
… a když už se od malička potkáváme, chtěl bych se s tou Annou Kareninou blíže seznámit - alespoň jednou si jí přečíst, než ji obětuji plamenům.
Už vím, které knížky budou další obětí, jejíž ztráta mě nebude tolik bolet. Neale Donald Walsch: Hovory s Bohem. Opravdu poťouchlý v.d. a hned čtyři díly. Statečně jsem se prokousal až do půlky dílu druhého, než se mi udělalo definitivně zle.
To bude na čtvrtek. Ještě bych k Walschovi mohl přihodit Danikena, ten je ze stejného těsta... Ani nevím, jestli ho ještě mám a kde vůbec je.
Takového Tolkiena hodlám bránit do roztrhání těla. Raději zmrznu, než bych spálil něco od Tolkiena. A to vězte, že od něj vlastním vše, co kdy vyšlo česky.(nebo si to alespoň hrdopišsky namlouvám)
Šeptem: V noci, až všichni usnou, půjdu ho zakopat někam na odlehlé místo na zahradě. Abych ho uchoval pro příští generace. V plastové bedýnce, ta se nerozloží ani za tisíc let. Pro jistotu to místo pak ještě zaleju vodou, aby nadloží nad pokladem řádně zamrzlo a stalo se tak nedobytným trezorem...
… a když to náhodou dobře dopadne, v létě, až půda rozmrzne a hysterie utichne, zase ho vykopu a osobně přečtu dětem.
K pokladu ještě přibalím Saturnina, sice je už značně ohmataný - je to nejčastěji otevíraná knížka a Bibli. Z úcty k tradici ji zakopu také.
Ačkoliv, kdo by si i dnes troufl pálit Bibli, že?
Dále tu máme Dicka Francise. Přímo přefrancisováno. Přesto, že mě detektivky nikdy moc nebavili, též jeho obětuji plamenům s těžkým srdcem. Chladná zrada, Smrtící zkouška, Mrtvý dostih. Už ty názvy mě vždy děsili. Ještě to ale proberu se ženou. Častokrát jsem jí přistihl s Francisem v náručí. Co kdyby jí zase zasáhla vlna nostalgie? Dick Francis by se pak mohl stát výkupným za toho Puškina.
Napadá mě, že bych mohl spálit ještě slovníky. Anglicko-český. Česko-anglický. Od dob zavedení internetu, blahé paměti, jsem v nich nelistoval. A jestli se dodávky plynu neobnoví, stejně už nikdy nebudu potřebovat vědět, jak se anglicky řekne ,,anténa.“ Ach jo. Další kniha: Polština pro samouky (kdo se, proboha, u nás v rodině učil polsky?), rusko-český slovník, školní mluvnice ruštiny. Když to nedopadne s tím Francisem, tak pátek bude ve znamení planoucí jazykovědy. Slyšíš, Putine? Sféra vlivu se konat nebude. Moje děti se nikdy nebudou učit rusky, protože teď budu muset spálit všechny učebnice ruštiny, které tu zůstali, co by pomník mé dávné školní docházky.
A pak už bude čím dál tím těžší vybírat. Pět brazilských novel. Ty jsem také nikdy nečetl. Co když jsou ale dobrý? Co kdyby mě bavily? Třeba Coelho mě v celku baví. Napsal toho už taky dost. Mám tu od něj celou hromadu knih. Měl by ale už pomalu přestat psát, odejít do zaslouženého spisovatelského důchodu, nebo si dát hodně dlouhou pauzu. Jeho nejnovější ,,Vítěz“ je hodně slabý odvar. Poněkud bledne v záři ,,Alchymistově“.
Další knížka, kterou beru do ruky- Le Blanc: Zpověď Arsena Lupina, nakladatel J. Kotlík, knihkupec, Praha-Smíchov 1919.
To fakt nemůžu hodit do kamen, takový poklad!
Láskyplně jsem tu skoro sto let starou stařenku mezi knihami pohladil po hřbetu a všimnul si, že venku pomalu svítá...
...ležím v posteli, spocené čelo, drásavé sucho v hrdle a pomalu mi dochází, že je teprve listopad a že se mi jen zdál zlý sen.
Stačí noční můra a člověk si uvědomí, že má knížky celkem rád a že s nimi není nikdy docela sám. Přátel si začneme doopravdy vážit, až když je ztrácíme.
Zdroj obrázku v perexu: Necyklopedia
Původní vydání
2024 ©